DĚDICOVÉ SV. GRALA (VII.)

Ó jaké probuzení děsné!

ó jaká propasť sklamání,

do které duše náhle klesne,

stržena spárem zoufání!

S tvou nicotou tvůj válčí vzdor,

svět, lidé, srdce tobě cizí

a pravdy báje v mlhách mizí,

jak v jiskrách noční meteor!

Tu chytnuv slední, slabý svit,

jenž v unavené duši dřímal,

já přírodu jsem obejímal,

ji k slovu chtěje přinutit.

Já prchal v skrýše, sluje hor,

půl Manfréd a půl Alastor,

jsem s živly válku ved’ a spor!

Když bouře rvala větve stromů,

já smysl hledal v řeči hromu

a ve tišině lesů tklivé

jsem hledal země srdce živé,

by na mém srdci zabušilo

a s jeho sny se v souzvuk slilo.

Ó chvíle blaha, dnové slunní,

kdy každý květ mi dýchal vůni,

kdy lkal jsem v boru šumný ruch:

Ó promluv, pověz, kde tvůj bůh?! –

Leč mlčel bor a luh byl němý;

tu v zármutku jsem klesl k zemi,

mé slzy tekly ručejemi,

já k srdci tisknul kameny

jak Pygmalion ve naději,

že srdce mého plameny

se jiskrou žití rozechvějí;

leč nadarmo: vše bylo hluché.

Teď jako fantóm z říše stínů

se mihám divy přírody,

mé myšlénky jak listí suché

se točí větrem náhody;

bor šumí – lhostejně ho minu,

stráň rozkvetá – já hořem hynu,

ó pověz, kde si odpočinu!