DĚDICOVÉ SV. GRALA (VIII.)

Ba i ten nektar poesie,

jenž kdys mne vznášel k nebesům,

když přikloním jej k chorým rtům,

v mé srdce, které teskně bije,

jen vlévá trpkost nových dum.

Ba i ten obraz věčné krásy,

jejž jako modlu v srdce hloubi

jsem vztýčil, nebes růžemi

mne šálí a s mým srdcem hrá si,

ať kmitá zespod dívčí řasy,

ať v písních, sochách Hellady,

ať v nitru mém jak zázrak dřímá,

jej uchvátiti nelze mi!

Zjev snů má náruč obejímá

a ve všem staré záhady.

Tak v divé touze, v němém žalu

se vznáším kolem idealu,

jak noční můra zabloudilá

ku lampě, jejíž rudý svit

jí z dálky sluncem zdá se být.

Ó jak bych jak ten motýl rád

ve plamen věčné krásy pad’;

má píseň by ji velebila

i v sledním stonu duše mroucí!

Leč běda! k světlu proniknouti

se nezdaří mé vůli vroucí;

i omdlévám již dlouhou poutí,

chci tvořit, ale postavy

se v mlze před mnou rozplývají,

jak fantóm noci prchavý.

Mně krása, svět i bůh je bájí,

v snech život hledám, v smrti sen,

z něhož bych nebyl probuzen.

A těžká nuda spárem tupým

mi srdce trhá pomalu,

ku starým bědám nové kupím

a života jhem unavený

se vleku žitím bez proměny,

bez nadšení a zápalu!

A nikde těchy, nikde smíru.

Ó, je-li v tvoji moc to dáno,

ó rozžehni mi nové ráno,

než klesnu v tomto běsném víru.