DĚDICOVÉ SV. GRALA (X.)

Ó viz ty stráně, viz ty lesy!

šik jeřábů, jenž táhne v jih!

Zajásej v citů sporé směsi

a v nových ožij nadějích!

Sni za dne v lesů tklivé šeři,

čti v noci z hvězdných nebes run,

a duch, jenž křídlem věčnost měří,

nám zahlaholí z tvojich strun!

Tu poznáš, kam tvá vkročí noha,

že všecko jednou žije láskou,

že příroda jest valnou maskou,

kterou se kmitá oko boha,

a tuchy tvé a záchvěvy,

že závoje jsou tmavořasné,

z nichž v duše tvojí zoři jasné

tvář jeho se ti objeví!

Viz přírodu a její změny!

Zda vše to není symbolem

té moci, kterou božství jmeny

chce člověk strhnout k sobě blíž,

a kterou lesy hlaholem,

poušť mlčením, noc větry vzývá,

a která všady majíc říš

neznámá v duši tvé se skrývá

a s tebou mluví ve tvém bolu

a s tebou trpí, jásá spolu?

Tys těkal světa prostorem

a vina lidstva odvěká

se slzami i se vzdorem

vznik světla v tvoji duši tlumí,

tys všecko pojal v svoje dumy

a zapomněl jsi – člověka!