DĚDICOVÉ SV. GRALA (XI.)
To on, u nové doby prahu
jenž stojí s povznešeným čelem,
myšlénkou svítí na svou dráhu,
by sám byl sobě spasitelem.
Smrt shltí jej – však věčný kruh
se dále, dále rychle snuje,
nechť zemře člověk, lidský duch
nad oceanem času pluje,
a v práci, v boji snů a muk,
kde ustál praděd, začne vnuk.
Ta práce ducha neustane,
až božství žár mu na skráň skane
a v srdce míru čarozvuk!
V té knize, již tvá ruka třímá,
všech snů a záhad kouzlo dřímá.
Hle, skvosty božských snů a tuch,
jak hvězdy nebem v tvorčí chvíli,
se v básně věštců rozlétly!
Ty vstaň a kouzlem věčné síly,
již v ňádra tvoje vložil bůh,
jich symbol pravdou vysvětli!
Hle, lidský duch, toť Gral ten svatý,
v něm síla, která tvoří divy,
jím v světě plamen božství živý
plá věčně láskou věčnou vzňatý.
Duch lidský, toť ten drahokam,
jenž pad’ z koruny Satanovy
v té době, kdy byl v nebi ještě,
pro který bůh s anděly sám
šel v zápas ohnivého deště,
ten zápas, který věčně nový
ve srdcích lidských zuří dál.
Duch lidský, toť ten svatý Gral,
toť z diamantů míska svatá,
kam ronila se boha krev,
již andělé na křídla zlatá
kdys chytili; v něm božství zjev
se míhá víc než v žhavém keři,
jejž pochopí, kdo pouze věří.
On nesmrtelný sám si volí
své bdělé strážce z lidských synů,
jak pták usedne na strom v poli
a jako dívka v stromu stínu;
na chudou chýši let svůj snese
a pokyne a svět se třese,
a umělci a básníci
jsou všichni jeho dědici!
Když srdce lidské teskně bije,
on vlívá v ně zas nadšení,
podá mu číši poesie
a života chléb – umění.
Kdo umí pojmout jeho divy,
nepozná smrti věčně živý,
na jeho božství oltáři
a slávy jeho ve koruně
jak skvostný démant zazáří.
Ať žaly svoje svěřil struně,
anebo barev pestrých nachu,
ať myšlénce neb dláta vzmachu,
kdo ve dnech zlatých svého mládí
svou duši k letu rozepjal,
jde světem jako Parcival,
vždy za ním volá, letí, pádí,
a byť i bloudil, hledal, jednou
přec roušku strhne neprůhlednou
a obejme svůj ideal!
Těch strážců jeho valná řada
dnem každým vrůstá víc a víc,
a každý myslí, touží, bádá
se zrakem orla, s vášní lvic,
a věčný jejich chorovod
chce lidstvu strojit boží hod.
Leč abys věřil slovům mým,
by v činy vzrostla tvoje tucha,
pojď, opojím tě tajemstvím
a otevru ti oko ducha.
Ty uzříš Grala svatou stráž,
a souroden jim zajásáš!“ –