DĚDICOVÉ SV. GRALA (XII.)

A zatím houstly noční stíny,

les každým krokem více řídnul,

tu na pokraji u mýtiny

v červáncích lesku zrak můj zhlídnul

ve husté mlze spících lad

se vznášet k nebi vzdušný hrad.

Bez počtu věže všechněch slohů

a mosty, brány v každém rohu

a řada sfing u práhu vrat.

Z nádherných oken gothických

lesk tisícerých světel plál.

Most před námi sám výš’ se zdvih’

a otevřený velký sál

před zrakem mého ducha stál.

Zde uviděl jsem všechny spolu,

jež životem ved’ ideal,

jimž na skráň slávy aureolu

duch lidský přitknul, svatý Gral.

Zde zapomněli osten bolu,

žluč zhrdání i nudy věno,

co myslili, co toužili,

vše před jejich zrakem vyplněno,

čas, prostor, jež je dělily,

teď na souzvuk vše zladily.

Ó valná řada, nekonečná

od Orfea až k Byronu,

a v každém ohně jiskra věčná

a člověk slávy na trónu.

Zde každý národ má své bohy,

své syny každé století,

zde v světle Grala žije mnohý,

jenž vypad’ z lidské paměti

a jemuž pozdě v proudu věků

vnuk vděčnou slzu posvětí.

Ó jaký zástup velkých reků!

tvář mnohou známou poznávám;

hle, vše, co žilo, vše, co květlo,

by lidstvu blíže sneslo světlo,

se sešlo v tento ducha chrám.

Ten, který metal blesky slovy,

ten, který v balvan mramorový

myšlénku svoji začaroval,

ten, který hledal, toužil v tmách,

i mořem pochyb k pravdě ploval,

na skráni božských sluncí nach

zde střeží lidstvu ráje práh.

I ohlížím se, nejsem sám;

jak ožila by lada pustá,

hle, z lesa, z plání, s každé strany,

u každé věže, každé brány

dav nových zápasníků vzrůstá!

A udivený poslouchám,

jak z hradu v tichém nočním vzduchu

jak vodopády hřímající

nad srdcem mým, nad zemí spící

zní, hučí, bouří hymna duchů: