DĚDICOVÉ SV. GRALA (XIII.)

„My jsme ten řetěz neustálý,

jenž z věků tmy se k světlu valí,

v němž hvězdy věčnou září vzplály.

My jsme ta nebes mléčná střída,

jež edenu prah lidstvu hlídá

a v jejímž valném, lesklém moři

svou září každé slunce hoří.

Kde první z nich, kde poslední?

Od západu až k poledni,

od břehu moře k poušti lemu

my vládnem světu veškerému.

My ocean jsme beze hrází,

jenž perly na břeh lidstvu hází

a jehož víry, jehož vlny

jsou nejhrůznějších divů plny,

a jehož bouře, v svět když spějí,

žár vzdoru vznítí, trůny chvějí.

My u Dodony lidstva kněží,

jimž příroda se jeví širá,

my řada sfing jsme, která střeží

chrám mysterií všehomíra.

My zlatý prut jsme Arona,

dnem každým na němž květy nové

se v nové kráse rozvily.

Nového lásky zákona

ve světle, práci myšlénkové

jsme proroci a Sybilly.

Kdys námi spadne opona,

jež kolem tváře boha kane,

kdys námi pravda bájí vzplane,

myšlénkou symbol k žití vstane!

Ó duchu lidský, svatý Grale,

ó symbole! ó mysterium!

nás odchoval jsi k svojí chvále,

ty nad nektar i nad opium

číš divů svých nám skláníš k retu

a tak pro život jiných světů

si odchováváš lidstvo nové,

kde každý bratru bratrem slove!

Ó skloň se, posvěť září svojí

ret básníka i myslitele,

by paprsky tvé na svém čele

ved’ lidstvo k vody živé zdroji.

Ó skloň se, ve nadšení svatém,

povznášej k práci štětec s dlátem,

sám rukou svou bij v zlato strun,

a jitro vzplane, půlnoc mine,

ve chrámu tvého kobce stinné

si člověk vítěz odpočine

a směle vstoupí na svůj trůn!“