DĚDICOVÉ XII

A Mistr Martin třesoucí se rukou

teď truhlu otevřel si těžkou, dubovou

a otevřel i její přihrádku a víčkem

si jejím víko truhly podepřel,

jsa všecek roztřáslý. A z přihrádky

vzal list – byl zapečetěný a na něm

dva řádky byly písma mužného:

„Prosím, neotvírej listu toho,

leč až dovíš-li se, že jsem mrtev.“

Zavzdychl Mistr, jak by lapal dech,

a k srdci ruku tisk’. Tak chvíli stál,

svou podpíraje hruď, by unesla tu tíž

a nezhroutila se. A oči přimhouřil,

by pohled posílil. Pak pečet rozlomil,

a jak list otevřel a známé uviděl

v něm rysy písma a jak číst v něm chtěl

slov drahých ohlas, klesla pravice

mu s listem, levicí se zachyt’ o víko

té truhly dubové, tak pevně kované,

a zaplakal. On zaplakal, jak syn,

jejž k otci do žaláře vpustili

den před popravou jeho, k otci milému

a nevinně a mstivě odsouzenému.

Jen uzří ho, jen na něj pohlédne,

rozpřáhlé ruce klesnou mu jak sťaty,

hrdlo se sevře, vzlyky trhavé

se vyrvou z prsou, tělem škubají,

po lících bezuzdné se slzy vyhrnou

a v rukou bezvládná se skryje tvář.

A toto všecko, než jen slovo řek’,

než vykřikl „Otče!“, než mu pohlíd’ v tvář.

Tak Mistr Martin štkal. To poodešel mu

klid mužný na chvíli a stranou stoup’,

by poustoupil dětské vroucnosti.

Štkal, štkal a vzlykal v tichu komnaty,

až i to ticho zavzlykalo s ním.

A když tak srdci ulehčil, se vyplakav,

list jal se čísti v rukou roztřáslých,

s počátku přes slzy, však pozvolna

se oči jasnily a pevněly,

až zarývaly se jak do studně,

v níž za dne děti hvězdy hledají.

A jak list četl, síla neznámá

a nová do srdce mu vcházela

a útěcha a nepoznaný vzlet,

jak četl slova, zvonu údery,

údery zvonu s věže vysoké,

údery jako moře hluboké

a jako věčnost jdoucí v bezmezno,

hluk světský slavně přehlušujíce,

ten světský hluk, tak drobný, hmyzový,

tak měnivý a chvilkový,

a znějíce jak věčno věčnosti:

„Rozhodni se, komu sloužit hodláš,

zdali Kristu, či snad Antikristu!“

A síla ta a útěcha a vzlet

mu plodně uléhaly do srdce

a volaly ho hlasem hrdinným

a vznášely ho ohněm radostným:

„V prachu světském choď tak za svým dílem,

množ svou práci, množ své vroucné dílo,

jako v poli klas je množí jiným,

uzrávaje za skřivánčích písní,

za rosy a lásky sluneční.

Budiž takým klasem žitným, zrnným,

který živí člověka i ptáka

a dá útulek i křepelce.“

A síla ta a těcha a vzlet

mu naplnily hruď tak netušeným blahem

a naplnily hruď mu netušeným směrem,

jak v ní by nad mraky a nad chmury

vypjaly dvojnou duhu vítěznou.

„Projdi světem čist, jdi světem čist,

aby duše kvetla tobě tiše

květem rajským, rajskou veselostí,

bezpečna, že není umírání,

a jest jenom život nehasnoucí,

neumírající, nekonečný,

věčný.“

A Mistr Martin v duchu zaplesal

a plesal vroucně, plesal, plesal, plesal;

on nad mistrovou duší plesal,

nad jeho duší silnou, nezdolnou,

nad jeho duší neporušenou

a neposkvrněnou.

A u té truhly zbožně poklekl

a za tu sílu Bohu děkoval

a za tu víru v neumírání,

a v život nekonečný, věčný.

A sám pocítil sílu očisty

a sílu obrody a sílu vzkříšení,

jak všecky útroby, jak duši svou

by v rajské řece byl teď vykoupal.

Políbil list, políbil po druhé,

políbil po třetí a uložil

zas v přihrádku. A zavřev truhlu,

on velkým křížem pokřižoval se –

on opásl se mečem nebeským.

Vstal obrozen a novým člověkem,

rytířem pravdy, božím vojínem.

A panstvo z Čech a panstvo z Moravy

se všemi zemany a vladyky

jak jeden muž svůj mužný zvedlo hlas

a píše koncilu svůj hněvný list.

Jak rozvodněný proud, vše bystřiny

a řeky vše když z celé oblasti

své pojal do sebe, už zvířeny

a rozkypěny, vše a každou zvlášť,

se žene zkalen, z břehů vylévá

a temně hučí, němou nesa bouř

a němou hrůzu bez všech překážek:

tak list ten dýchá dechem bouřlivým

a uražených duší řeč v něm blesky šle

a uražených srdcí ztemna duní hrom:

„My urození pánové a šlechtici

království Českého nejkřesťanštějšího

a markrabství Moravského nejjasnějšího

vám všeho dobrého a zachovávání

příkazů Kristových!

Když právem Kristovým i přirozeným

jest přikázáno to jen činit jinému,

což sobě býti chce, a zapověděno

je činit jinému, což sobě sám by nechtěl;

a svatý Pavel dí: ,Plností zákona

jen milování jest a zákon všeliký

se v jedné řeči zavírá, tož milovati

bližního svého budeš jako sebe sama‘:

tak ku svému my nejdražšímu bližnímu,

svatého písma vykladači zbožnému

a dokonalému, se známe upřímně

a věrně, k Mistru Janu Husovi,

jejž předtím ve sboru jste Konstantském,

nevíme, kterakým to duchem vedeni,

an neseznal se, aniž vámi přemožen,

ba aniž jaký blud ni jaké kacířstvo

jste dokázali mu, než jenom k nepravým

a bídným žalobám, ničemným, falešným

úhlavních nepřátel a zrádců naší říše

vy jako kacíře tam neústupného

jste odsoudili, odsouzeného

pak usmrtili smrtí nejukrutnější

ctné naší říši k věčné pohaně.

I teď vašemu píšem’ otcovství,

jak předtím psali jsme, ač uslyšeli jsme,

že naše listy spálili jste potupně;

i teď vám o svém drahém bližním píšeme,

o Mistru Janu Husovi, a svobodně

i srdcem svým, i ústy vyznáváme vám,

že člověk dobrý byl a spravedlivý byl

a křesťanský svým životem a ctnostmi

a pověstí svou bez poskvrny shledaný,

jenž zákon boží nejvěrněji kázával,

nás věrně učil, jak i naše poddané,

a bludy, kacířstva nám hyzdil s odporem;

vždy k lásce, k pokoji nás slovem, skutkem ved’

i písmem svým, že neslyšeli jsme, ni srozumět

jsme nemohli, by Mistr Jan nám jaký blud

neb kacířstvo byl kázal nebo učil mu,

než milostivě vždy a tiše v Kristu živ,

jen zákon boží zachovávat kázával.

Dost ještě nebylo, co k hanbě říše nám

se stalo; ale nadto Mistra Jeronyma též,

ho neviděvše, neslyševše, aniž přemohše,

než na zrádcovo osočení jen

hned v žalář vsadili jste ho a ztrápili

a snad i, jako Husa, zamordovali.

I z psaní vašeho jsme trpko poznali,

jak utrhači, Bohu jako lidem nelibí

a naší říše nepřátelé, zrádcové,

před vaším sborem nešlechetně jistili,

neb vesměs falešně a lživě, zrádcovsky,

že různá kacířstva prý vznikla v říši nám

a mnohá srdce těžce nakazila již.

Jak možno snášeti nám křivdy takové?

Jak? Kdežto království vše světa celého

se často viklala a často s nepravým

se spřáhla papežem, říš naše od těch dob,

co sladkou přijala jest víru Kristovu,

jak čtverhran bezvadný vždy stála upřímně

a věrně, poslušně k své svaté církvi římské;

a jakou ozdobou a jakým nákladem

si chrámy stavěla, je svědkem celý svět.

A proto v Kristu samotném své doufání

a čisté svědomí a vír majíce,

vašemu otcovství a věrným v Kristu všem

tu oznamujeme a slavně vzkazujem’,

že kdokoliv by řek’ a kdokoliv by jistil,

buď důstojenství on si jakéhokoliv,

že v říši naší jsou neb vznikla kacířstva

a nakazila nás i věrné Kristovy:

tož každý takový v své hrdlo nectně lže

jak zlosyn nejhorší a zrádce říše té,

syn ďábla samého, jenž lhář jest, otec lži.

Než pomsta náleží jen Bohu samému.

Své křivdy Jemu nyní poroučíme vše

a u budoucí hlavy, již dá církvi Bůh,

těch křivd všech nápravy pak žádat budeme,

i srdcem svým, i životem svým tvrdíce,

že kazatelů všech zákona Kristova,

těch stálých, pokorných, až do vylití krve

chcem bránit, hájiti, vši bázeň odvrhnouc’

i lidské nálezky, jim v odpor zdělané.“

A celý národ k bouři... Ó, sílo srdcí!

Ó, kráso hrdinného zápalu!

Ó, zdobo žití zasvěceného!

Ty živle nad živly, ty ohni nebeský,

když do lidských se srdcí přeleješ

a zaplápoláš v nich, z nich vyšlehneš,

co zemského, vše sobě podmaníš!

Zaplály plameny a zaplesaly,

plameny srdcí slitých v jednu hruď

a duchem jedním svolávaných v boj;

těch srdcí vírou dětskou rozvřelých,

a ramenou, co hoří vítězstvím.

To okřídlena svatým zápalem

a plápolajíc hněvem nebeským,

šla uražená duše národa

a vedla zástupy, hořící povodeň,

rytíře pravdy, boží vojíny.

Šla s vůdcem zbožným, slepým hrdinou,

a v prázdné důlky vkládala mu zrak,

jas rozhledu a rozhodnosti blesk.

A předzpěvovala jim píseň svou,

tak zápalnou, tak opornou,

tak věřící, tak sílící,

tak doufalou, tak troufalou,

tak ochotnou, tak životnou,

jak ze štědrého zlata ulitou,

ne z kovů hrubých, zištně surových,

než ze zlata jen srdcí obětných;

ba píseň neslýchaně radostnou,

jak předzpěvoval by sám archanděl:

„Kdož jsou boží bojovníci a zákona jeho,

prostež od Boha pomoci a doufejte v něho,

že s ním vždycky, s ním vždycky zvítězíte.“

A srdce zástupů hřmí, jak moře líté:

„Že s ním vždycky, s ním vždycky zvítězíte.“

„Kristus vám za škody stojí, stokrát víc slibuje;

kdo pro něho život složí, věčný míti bude.“

A srdce zástupů plá, jak blesky rudé:

„Kdo pro něho život složí, věčný míti bude.“

„Ten pán velí se nebáti záhubců tělesných,

velíť i život složiti pro lásku bližních svých.“

A srdce zástupů hřmí, na rtech smích:

„Velíť i život složiti pro lásku bližních svých.“

„Proto na něho pomněte, na pána štědrého,

každý drž se šiku svého, retuj druh druhého!

Nepřátel se nelekejte! Na duše pomněte!

Pro lakomství a loupeže životů netraťte!“

A srdce zástupů hřmí v sázce té:

„Pro lakomství a loupeže životů netraťte!“

„A s tím vesele křikněte: Na ně! Hr, na ně!“

„Na ně! Hr, na ně!“, hřmí zástup oddaně.

„Braň svou rukama chutnejte! ,Bůh náš pán!‘ křikněte!“

„Bůh náš pán!“ hřmí ozvěna bouře té

Tak uražená duše národa

jim předzpěvovala tu píseň svou,

tak zápalnou, tak opornou,

tak věřící, tak sílící,

tak doufalou, tak troufalou,

tak ochotnou, tak životnou,

jak ze štědrého zlata ulitou,

ne z kovů hrubých, zištně surových,

než ze zlata jen srdcí obětných;

ba píseň neslýchaně radostnou,

jak předzpěvoval by sám archanděl.

Tak zpívala a všichni pěli s ní,

tak pobožní, tak bojovní,

tak věřící, tak zuřící,

tak nezištní, tak milovní,

jak nikdy nešla vojska do boje,

jak nikdy nepěla zpěv odboje,

co svět je světem a co se zbraní

se do zápasu dal kdy se saní –

tak zpívala a všichni pěli s ní

a v boj šli plápolavou povodní – –

Aj, už se vracejí! Aj, vítězové!

Vše vstříc jim chvátá, žena, děti, kmet:

„Po šťastném zvítězení vítejte, vítejte,

bratři milí!“

tak okřívavě vstříc jim zpívají,

jak po májové bouři hory lesnaté –

„Po šťastném zvítězení vítejte, vítejte,

bratři milí!”

a do chrámu je vedou božího

za zpěvů slavných žena, děti, kmet,

do chrámu vedou boží vítěze

a s pokorou tam všichni klekají:

„Ne nám, ó, Hospodine, ne nám, ne nám,

než co jsi ráčil, tos učinil sám.

Buď Tvému jménu čest a chvála má

navěky věkoma!

Tak ze srdcí tu plály ohně ctné,

plameny posvátné

a očistné.

Ó, sílo srdcí všepodmanivá!

Ó, kráso hrdinného zápalu!

Ó, zdobo žití zasvěceného!

Proč zablesknete se jen na mžik nám?

Proč zazáříte, byste zhasly zas?

Proč oslepíte zrak a nedáte

mu slasti blaživého zírání,

kdy svobodně by tloukla naše hruď,

a nejen sen náš byl by svobodný?

Či krása vaše jest jen chvilková,

jak krása blesku proti kráse hvězd,

a nemá prodlení a věčnosti,

jak má ji rozhvězdělá obloha?

Či kořen síly vaší slabý byl,

že dal jen jednou stromu našemu,

jen v jedno jaro plně rozkvésti,

by v druhé jaro jako zaschlý stál?

Či v krásném květu jeho kryl se červ,

jenž tajně zžíral ho a rozžíral,

až náhle vadl květ a opadal

a plodu touženého nevydal?

Ne, ne! Ne, ne! Ne, ne! Tak myslit hřích.

Ty žiješ v nás, ty žiješ v nás,

ó, sílo srdcí všepodmanivá,

ó, kráso hrdinného zápalu,

ó, zdobo žití zasvěceného!

Jen na chvíli tě, na celý tě věk

– ach, chvíli dlouhou! – hrubě ztlumili

a dusili tě, chtíce zašlápnout

a uhasiti plameny ty posvátné

a očistné.

To přišli jiní – vodou nečistou

a z nádob nečistých (neb závistný

byl obsah v nich a samý kal)

ty ohně zalévali násilně

– ach, nebyli jen z krve nerodné,

co zalévaly nám ty ohně násilně! –

až pohasínaly ty plameny,

až věřili, že uhasili je.

Meč vyražen a odložen

a zahrabán, meč hrdé obrany.

Rez prožírá jej kdes, ten zakopaný meč.

Hlas hrdinnosti naší oněměl...

Zalili, zalili to svaté ohniště.

Až k břehům cizích moří rozstříkli

ty plameny a do všech světa stran,

k dalekým břehům cizích moří chladných.

A ony jako plaché bludičky tam svítí

a ony do nocí tam němých svítí

a ony do věků tam dlouhých svítí

a ony nad hřbitovem pustým svítí

u cizích moří chladně hučících.

A jeden z nich jak hvězda hoří věrná,

jak maják strážný nad řvem lítých vln

a žehná do dálky tam pusté, zamlklé

a žehná zalitému ohništi

žehnáním velkým do pahrbků věčných,

velikou vírou, k žití novému

že opět vzkřísí se to svaté ohniště,

ty jeho plameny,

plameny pohaslé.

A aj, v tom ohništi tak zapustlém,

v tom ohništi tak vychladlém

se jiskry utajily, jiskřičky

tak drobné, ale srdečné a věrné,

tak drobné, ale neuhasitelné,

ač věky zlostné přes ně hnaly se,

ač do ohniště duly vichřice

a rozmetávaly je divoko.

A přišli jiní – rozhrabali popel,

ty zbytky, které odolaly vichřici,

a dýchali naň dechem nejčistším

a dali zavát větrům oživným

tam na ty jiskry drobné, ale věrné,

tak drobné, ale neuhasitelné,

a přikládali na ně víru svou

a přikládali na ně naděj svou

a podkládali ohně srdcí svých,

až vzkřísili je na plaménky skromné,

až vzkřísili je na plameny mocné,

ty jiskry v popele.

A já, syn malý otců velikých,

já též je vyhrabuji z popela

a též přikládám na ně víru svou

a též přikládám na ně naděj svou

a zápal svého srdce podkládám,

bych rozdmýchal je v plamen plamenů,

až zaplála by města rozlehlá

i dědiny a každá samota

tím ohněm čistým, svatým plamenem;

by trámoví v nich na lešení chrámu,

ať nezahnije, opalovali

a kovy vzácné roztavovali

na skvoucí sloupy toho chrámu

vše chrámy světa převyšujícího,

ty chrámy zištné, proseb sobeckých –

budoucích národů a věků chrámu,

tož CHRÁMU ZASVĚCENÍ ŽIVOTA,

od něhož do dálek ni budoucích,

ni do minulých neutíkali

by národové lačni, žíznivi,

než s pokorou v síň jeho vcházeli

a vycházeli z něho zjasnělí

a opásáni mečem nebeským

a obrozeni božstvím v lidskosti,

rytíři pravdy, boží vojíni.