Dědicové.

Byl na západě starý král,

již slepý do pola,

ten dva měl jenom přátele,

tož psa a sokola.

Pes líhal jemu u nohou,

tím před vrahy byl jist,

pták přes hory a přes lesy

mu lítal pro kořist.

A když starý král umíral,

tu dal jim odkazem

svůj z hermelínu starý plášť

a několik děr v něm.

Pes na plášť sobě ulehl

a žalem přemožen

vyl po tři noci bolestně

a zdechnul třetí den.

Leč sokol ostrý o kámen

si brousil pařáta:

Hoj! králi, kde máš poklady

ze stříbra, ze zlata?!

Tak málo jsi mi odkázal

a byl’s mi přítelem –

však hle! tu bílé perly dvě

mu září pod čelem!

A v bělmo očí královských

spár zaťal po prvé,

a slepé oči zalily

se králi do krve.

Aj, rubíny ty také máš,

na hlavě stříbra dost,

i maso tvé, ha k jídlu jest,

ty’s celý jeden skvost!

Ó kdybych věděl, příteli,

že ty se můžeš jíst,

nebyl bych lítal přes hory

a lesy pro kořist!

A v šedou lebku zatíná

spár králi, příteli,

a k němu jiní v půlnoci

se dravci sletěli.

A venku blesk a venku hrom,

pláč, kletby, duchů rej –

to stará, stará pohádka,

kdo čteš však, rozuměj!