DĚDICTVÍ RODU.

Tak miluji ten malý kousek půdy,

kde stával domek předků mých,

kde hospodařil kdys rod chudý,

kde zněl též otce mého smích.

Cár každý, zažloutlý list z knih mi drahý,

nábytku chatrného kus,

jenž stával kdysi za rodnými prahy,

jejž žehnal rodu genius.

Miluji vše, co po předcích mi zbylo,

ty trosky polorozpadlé,

sen jejich života i rukou dílo,

na cestě stopy zapadlé...

Vždy se slzami do rukou jsem brala

ty jejich staré obrázky,

a hluboce se v tvář jim zadívala,

jak bych jim kladla otázky:

O tom, co od života kdysi chtěli,

a co jim v skouposti své dal,

a jaké touhy v srdcích zahořely,

zač každý z nich kdys bojoval...

Jich šat a výraz sám je odpovědí:

jim byla cizí nádhera,

jen prostota a radost z tváří hledí,

že došli šťastně večera...

A chudoba, s níž stále bojovali,

jim v rysech dosud psána tkví,

a přec ti pokorní a chudí, malí

mi velké dali dědictví!

Mé srdce bohaté jest jejich darem,

neb sémě, jež v ně zaseli,

v něm vzklíčilo a vzrostlo slunce žárem,

a květy z něho vzpučely.

Jich pokora tu zkvetla v ducha pýchu,

jenž vzhlížeti chce ku hvězdám,

a nadšení, jež u nich plálo v tichu,

já rozhořelé v srdci mám!

Žár dali mi, jímž srdce jejich vřelo

jen v snech a tichých modlitbách,

jich darem je, že k nebi zdvihám čelo,

jež oni skláněli vždy v prach!

I láska k národu a rodné zemi

je také jejich odkazem,

zda nedoufám též jejich nadějemi

a nesním jejich tichým snem?

A přijímám jich sladkou víru v Boha,

by vedla mne též v životě,

cestou, jíž šli, jde zbožně moje noha,

mně září světlo v temnotě!

Ó pouta tajemná, jež vždy nás víží!

Ó spojky duší vznešené!

I ratolest, jež pyšně k nebi vzhlíží,

snad ví, že vzešla z kořene!

A sémě neviditelné, jež vnesl

mi do duše van rodných niv,

ze stromu přešlo, jejž kdys prací vznesl

ku výši plodný otců vliv!

Vše, co jim dáno bylo prožít,

v mém srdci uloženo tkví,

a já chci opatrovat, chránit, množit

to drahé rodu dědictví!