DĚDICTVÍ.

Čas zamyšleně jde, neb léta dozrávají,

co v slunci kvetlo laškujíc, se v plody mění.

Var krve slibuje, že šťastným lze být v ráji,

učinit tělem sen, v noc přilákat svit denní.

Chléb vezdejší, skryt v kamenité líše,

se vzdává rameni, jež s hroudou zápolilo.

Z nesmírných rozloh tajemství, v své pýše

se roztoužené srdce na vždy opojilo.

A cítím: k zemi milostné jsem přikovaný,

kde otec zvolna umírá, já, dědic, vstávám

k dílu, bych vítězil, než zazní moje hrany,

kdy nakloním se uvadlý jak tráva k travám.

i jeho zanícení mám pro krásu živou.

Jsem štěpem, přesazeným v samotu ze sadu rodinného,

v mých větvích vítr hrá svou píseň zádumčivou.

A s otcem ctím jen to, co zve se: moje cesta,

z propastí země zvedám pohledy se k výším.

Jak kroky noci moje stlumená jsou gesta,

když promluvím, hlas otcův ve svém chvít se slyším.

Jsem zajat, pokyne-li ruka měkká,

však sladké zajetí, ač těžce, přece lámu.

Přes slávy tržnice můj pohled lehce těká,

i přes svůdný lesk polodrahokamu.

Lán, zděděný a nikdy neprodaný,

to jsem já, věčná vegetace touhy.

Až kdysi uslyším znít svoje hrany,

tehdy den nový pozdravím a život dlouhý.