Dědictví

LIP UROZENÝCH KORUNY JAK ÚLY

včel medujících zvučí chorály.

V mlčení thují, mramoru a žuly

sem pozdrav lesů větry zavály.

Dlím nad prachem své báby, dávno stlelé,

hlas milý slyše: Vnuku, podoben

ač do Kárníků, v duši citem bdělé

mou pečeť máš, mé vlajce podroben.

Já ze Špalíčku znala na sta písní,

mne provázely světlem jako tmou –

a v srdci tvém se skřivan jara tísní,

ač jdeš už nocí listopadovou.

Jak já ty náruč v ústret otevírej,

kde v tváři druha siré srdce zřít,

i na strništích s nuzným klásky sbírej,

když z vlastní sýpky nelze uštědřit!

Babičko z chalup, do šedin vnuk vděčný

vám žehná za ten odkaz zděděný,

jejž neuloupí škůdce nebezpečný,

nezmenší v ceně časů proměny.