DĚDICTVÍ.

Svůj hnědý psací stůl jsem zdědil po svém otci

a starou lenošku, jež z proutí spletena,

v nich obou zapraská to časem tichou nocí

a, ač jsem v síni sám, to tiše zastená.

Tu vždycky zachvím se a ohlédnu se kolem,

mně zdá se, otce duch že, stříbro na skráni,

tak tiše stojí tu a nad mým psacím stolem

a nad mou lenoškou se bledý uklání.

A s trpkým úsměvem v měsíce modré záři

že v práci nahlíží, jež leží na stole,

kde sedal den co den, stín starostí v své tváři,

jak stvol, jenž po zemi se plazí bez hole.

Teď psacím na stolku, jenž účtů byl vždy plný,

kam hledím, tísní se a kupí řady knih,

kde otec počítal, mých rythmů letí vlny,

sen, láska, pohádka i život blýská v nich.

A záře sluneční když v síň se vlévá, vždycky

rád padnu v lenošku a hledím okny ven,

své oči přimhouřím tak chtivě, labužnicky,

co proutí praská mi, se v tichý nořím sen.

Tu v tichu odpůldne, v němž bzučí jenom moucha,

vždy Labe široké zřím v záři plamene,

když jako obrovský had zhřívá se a šplouchá

jen tiše jako v snách v své břehy zelené.

Ty v dálku táhnou se, kam nelze dohlédnouti,

v nich tráva chvěje se bez stínu stromoví,

a blízko u vody se sklání pružné proutí,

kde zdá se, jako dech by zavál pižmový.

Vše zlaté: nebesa i lučiny i vody,

jak žluť by prýskala z všech pórů, cév a rýh,

v ní s křikem vlaštovky jen kmitají jak body,

hned nízko nad vlnou a hned zas v nebesích...