DĚDICTVÍ

Jsem z krásné vlasti, jež jest Evropy srdcem,

z matky, jež rozkvetla před zrakem památných budov,

která milovala stověžatou Prahu,

jež má tolik svatyň, že v životním shonu

neměla kdy se pomodlit ve všech,

jsem z otce, jenž rostl na jihu Čech jak statná lípa,

která je hrdá, že bzukot včel hostí

a skýtá vlídný stín milencům v parnu,

z otce vojáka, který šel do světa jako k bitvě,

vybojoval si jméno a lásku lidí.

Proto jsem tak mnohotvárný a prostý,

neboť v sobě snoubím velkoměsto a venkov,

mohu rozumět ulicím i polím,

jsem znalec všemožných strojů i květin,

chápu samotu stejně jak vřavu,

zpěv cikádin jak Stravinského koncert,

bystřinu jako nesmírné moře,

údolí srovnávám s pohořím, blaženství s bolem,

kořím se duchu a velebím hmotu,

jsem sám a přece v nesčetných jsoucnech.

Jak jest úžasný život!

Stojím na žírné hroudě a hlavou čním do blankytu.

Svou osobnost vytěžil jsem si jak ryzí kov z rudy.

Země se mnou kolotá prostorem hvězdným,

ode mne na všecky strany rozbíhají se kraje a státy,

v nich doba tvoří umění, práci,

pokolení za pokolením řeší svůj úkol,

pokračuje a postupuje výbojně do budoucnosti.

Města! Národy!

Nový světe, který se rodíš!

Nový člověče, jehož tuším!

Jak je to báječné prožívat všechno.

Být střediskem, v kterém se zrcadlí vesmír.

Chápat život jako neskončitelnou báseň,

jež unáší člověka na svých vlnách jako oceán parník,

cítit houpání lodi, dýchat volnosti vichr,

zápolit s bouřemi, kochat se v pohodě slunné,

být cestovatelem do všech přístavů světa,

stále dychtivý jarých vzrušení, činů,

stále lačný jiných krajin a postav,

které čekají na nás jako my čekáme na ně