DĚDICTVÍ

Zem zavřená, kde voli táhnou po strmých svazích břímě bran,

břeh s řeřichami pod rokytím kde struhami je rozerván,

kde plynou pstruzi v sklenné vodě nad křemennými výmoly,

a v tuhém tichu jednotvárném kde čivy všecky obolí;

kde kvete len jak oblak modrý, jímž táhne větru čeření,

nic od počátku do skončení v svém vývoji se nemění;

kde ruce jenom v tupém zvyku se chápou těžké sekery,

i podnikají bez rozkoše se lovy moje veškery;

kde skýtá zem, jen co dát musí, ze síly vlastní nehýří,

moc fatálního předpojetí i s hladem tělo usmíří.

Tam bez pastev kde koně civí se svěšenými hlavami,

již nikdy jezdce nepřenesli na hřbetě v dálku mlhami,

krok jejich volně zemi bije jen z nejvážnější potřeby,

v nich vlohy skryté potlačuje vliv utvrdlého podnebí.

Ni smutek ne dost intensivní, ni touha lidská nevelká,

když ozývá se v dlouhých pausách jak z lánů žita křepelka.

Tam v lesní tmě, kde cestu srnám čas zatarasil vývraty,

též neozve se souzvuk srdce se pějícími ptáčaty.

Tam léta moje předurčená jdou v nezdrženém postupu

a divým vínem obestýlá věk vetchou moji chalupu,

mé ženě kolmé vrásky kreslí kol retu, jenž se nesměje,

a v truhle trouchní okované mé ustřádané naděje.

Mé děti sílí bez ruměnce, jich nevábí styk s hračkami,

cos kletého je v mojich dílech, cos němého tkví nad námi.

Jak článek v článku u řetězu jsou dni a noci sevřeny

a do nich spiato od přírody mé lidství, statek zděděný.