DĚDICŮM
By Antonín Sova
To všecko jednou zdědíte,
co odkáže vám kniha, co pole, co lesy, co kov,
co živé vody a vítr a oheň,
v svých nových cestách co zjevíte,
kde duch se teprv vznáší
nad nevzkříšeným životem
mlhavých živlů a prvních osmělených slov.
Ó, ctižádosti budovatelů!
Jak pres hroby výše by mířila
a lidství velkého toužila po údělu,
jak touhy bys do činů zvířila,
vysíláš mravenců mračna, svou pýchu, svou sílu
se prokousat pevně od zmatků k řádu a k dílu,
tož od hrobů k životům novým,
by mezi zrozením a smrtí
krásnějším lidstvím mohlas člověka
v den zítřejší korunovat.
Kdo znamení otroctví ještě však cítí
ze včíra v duši své bolestně plát,
ten musí se budovatelem, svým zachranitelem stát
z veliké lásky bratrského žití,
ten pod jho rozkazů cizích dnešek svůj tvůrčí
už za zítřek nejistý neprodá,
ten plazit se nebude, nově když zrozený tyran mu určí,
by pro sen o zítřku zradil dnešek národa,
a aby s hnusem před sebou jednou neskonalým
se nestal jen nesvým a otrockým napodobitelem malým.
Pryč s tyranem každým, když myslit a jednat brání,
pryč s tyranem, který do stád k žlabům lidstvo vhání
a pro diktát šablon nevzkřísí srdcí milování.
Kdo nesměl sám staletí myslet, pohřben, kdo zahrabán byl,
by nevzkřísil se již sám a sám se nevzbudil,
ten touží být na chvíli tvůrcem, svou myšlenkou být si sám,
a na svém a ze svého žíti a pánem být sluhou si svým,
svůj příbytek si budovati a ideálů svých chrám
a slyšitelným hlasem pravdu svou do světa hřmít...
A takový duch i srdce již věrnou se odvahou chví.
On za nezrozené světové nedá bratrství,
co vybojoval si svojí krví, nezmarní,
on uhájí, zmnoží, vše to si v každý čas ubrání
co buduje. Nezbaví, nikdy už nezbaví
jej svobody ani hrdla tyran krvavý,
už žádný politický dobrodruh a žhář
nespoutá dílo svobody otroka řetězy,
už sobec žádný vypočítavý, duševní tmář
placený cizí myšlenkou a penězi
jej nezviklá, on pevný, pevný jest,
on buduje, neb jediný život to ze mnoha cest:
svým stane-li se a bude-li sobě jen rozumět,
i bratrství bude blíž a celý si přiblíží svět.