DĚDINA

Od rána jsem chodil, ptal se lidí;

odpověď jim na rtech zněla tatáž:

Panská půda je, co oko vidí,

panské lesy všude, kudy chvátáš.

Konečně jsem stanul u chatrčí.

U políček velkých jako dlaně

zakřiknuté dědiny se krčí;

těžce doléhá moc obra na ně.

Mnoho těch je, kdož se zřekli boje.

Odešli. Ti ale, co tu zbyli,

hovoříš-li s nimi, pány svoje

vychvalují jako lidumily.

Dovíš se, že opravila v místě

vrchnost kostel, dá si rovněž říci

co se týče školy; a pak jistě

přispěje též něčím na silnici.

Hrdost není to a předků sláva,

co zde farář vtlouká do věřících,

a boj za lidská to není práva,

čeho dočtou se v svých učebnicích.

Na myšlenkách se dnes nezakládá

pranic – a tím méně politika.

Slibujte, že bude zemská vláda

subvencovat obecního býka.

Těžce člověk životem se klepe,

než stářím a starostí se zhroutí;

naději, že jednou bude lépe,

přináší si z kostela a z poutí.