DĚDINKA SPÍ.

Spí dědinka. Den perný měla dnes,

neb od božího rána žito s polí

řad vozů těžkých svážel do stodoly;

teď sílivý se spánek na ni snes’.

Spí dědinka a ňader jejích dech

tak tichounký, že uslyšíš jej stíží;

svit měsíce, jenž právě vyšel, plíží

se polehoučku po hřebenech střech.

Klid svatý, který vísku zkolébal,

jen těžké ruší kroky ponocného

a táhlé, smutné zvuky rohu jeho,

pes zaštěká, – však dědinka spí dál.

Tam u statku se nyní mihl stín,

teď okenice slabě zaskřípala;

to otvírá ji Lenky ruka malá,

když nesmí dveřmi sousedův k ní syn.

Spí dědinka. Však časem lehký smích

dvou šťastných duší slyšet ve přístěnku;

jsou bez starostí: ponocný bdí venku,

by přísný tatík nepřekvapil jich.