DĚDKOVY RÝMY

Vrabčí chásko, ani muk!

Žádný šprým a žádný hluk!

Usíná mi na kolébce

napapaný vnuk.

Nesmí rušit jeho sny

ani kohout pod okny,

věru bych mu podříz hrdlo

za zpěv řehotný.

Ani zlato s měsíčka

nesmí kanout na líčka,

aby se mi nebudila

drahá hlavička.

Jenom v slastné závrati

holoubek smí vrkati,

při bubláků kolébavce

možno dřímati.

Zahořela nad východem

zlatá růže rozvitá –

s jitřních hodin chorovodem

vnouček ze sna procitá.

Jako lesní doupňák houká,

rozhazuje ručkama,

rtíky špule sladce brouká

slova zcela neznámá.

Potom přijde slavná chvíle,

jeden z divů přírody,

naháčka když ruce milé

vážně kladou do vody.

To je krása k nepopsaní:

v lázni klouček růžový,

modrá očka k zulíbání – –

inu, zázrak hotový.

Jen se k práci zasedne,

už je tady poledne.

Náhle vše jak bez hlavy,

horečné viz přípravy.

Jako když král v pohádce

s komonstvem si vyjet chce,

na ruby je celý dům,

slyšet shon až k sousedům.

Konečně je po zmatku,

v nejlepším vše pořádku.

Jak když vezou vikáře,

kluk si hoví v kočáře.

Sláva! Už jsou na cestě,

princ náš jede po městě,

sem tam hokus pokusy:

šup s palečkem do pusy!

Knihy veršů stranou dávám,

tklivě dojatý

uctivě se rozžehnávám

s pěvců knížaty.

Nevoní mi ani nová

kvítka z Parnasu,

i když sám se Pegasova

třímám ocasu.

Ode dne, co středem světa

stal se Venoušek,

je mi dražším nad Hamleta

Raisův Bezoušek.

Pacholíčku roztomilý,

netušíš, jak oloupili

jsme tvůj dětský sen –

dlouhá za tebou je cesta,

v dusný kotel velkoměsta

byl jsi odsouzen.

Truchlí pro tě horské stráně,

kde jsi v zlaté jitřní bráně

uzřel boží svět,

kořínky tvé vytrženy,

jako bys byl zavržený

rodné půdy květ.

Meluzina v peci hvízdá –

tys tak vzdálen svého hnízda,

jinde domov máš;

punčošku tvou nenajde tu,

až se zase sníží k světu

biskup Mikuláš.

Vrať se aspoň před vánoci,

svaté lásky čaromocí

až se zjasní zem,

u stromečku ve svic záři

kéž tě jako na oltáři

spatřím s Ježíškem!