Dědoušek.

Ustupte mi, hoši, z kola,

zatočím si s Ančí –

třeba je má hlava holá,

noha s chutí tančí.

Ku skoku! Hej, hola! tak se to dělá –

odměnou kyne mi hubinka vřelá.

Jak vás tu, hoši, co na louce kvítí,

každý mnou musí přec zahanben býti!

Nedávno to ještě bylo –

nevidáno! dvacet let –

vlásků co mi sšedivělo

na hlavěnce asi pět.

Později všecky mi utekly k ďasu,

proto přec v oku žár, v tváři mám krásu.

Jak vás tu, hoši, co na louce kvítí,

každý mnou musí přec zahanben býti!

Ne modlitba zažehná tě,

žízni, boží treste –

proto pivko šlakovatě

ku stolu mi neste!

Doušek dám po každé vzpomínce z mládí –

teď mi jich na tisíc paměť juž svádí.

Jak vás tu, hoši, co na louce kvítí,

každý mnou musí přec zahanben býti!

Mrak mi v tváři neuzříte,

i kdybych dnes zmíral –

ještě v dlani brázdovité

korbelík bych svíral,

připil bych na zdraví v poslední dobu,

smál bych se ještě dnes u brány hrobu:

Jak vás tu, hoši, co na louce kvítí,

každý mnou musí přec zahanben býti!