Dědoušek. (I.)

Často spolu sedávali

v zimě jsme u teplých kamen;

v kamnech vesel praská plamen,

venku mráz jak oheň pálí.

Ve tvůj klín svou hlavu skláním,

u nohou tvých sednuv sobě,

a upřeně patřím k tobě,

když jsi počal s povídáním.

Jací to kdys byli reci:

milovat a válčit znali,

za vlast, dívku život dali,

lože v poli, ne za pecí!

Vlasti volnost vydobyli

– mnohý arciť dokrvácí –

pak se v milky lokte vrací –

oj! to praví reci byli!

A jak naslouchám tak tiše,

mladá ňadra touha plní,

mladá ňadra dmou se, vlní,

mladé srdce sotva dýše,

a tou dětskou duší tane:

kéž bych, muž až ze mne bude,

té mé drahé vlasti, chudé,

jak děd praví – upoutané,

mohl volnost vrátit zase!

Vlasti volnost vybojovat,

sobě dívku zamilovat – –

ach tak snil jsem v onom čase!