Dědouškova věštba.

Vzešlo slunko z ranní páry,

divily se dětí tlumy:

„Světem vládnou divné čáry,

dědeček náš lisý, starý

hádat umí!“

Pod lipami na silnici,

telegrafní tyč kde stojí,

poslouchaly při měsíci

drátů hudbu ševelící

v nepokoji.

„Dědečku, slyš, jak to fičí,

přilož ucho, pojď sem s námi!“

Celý houfec dětí křičí,

dědečka si táhnou k tyči

ručičkami.

„Slyšíš? slyšíš? co to šumí?“

Ztichly děti, poslouchají:

dráty hučí divné dumy,

jako blízké lesů chlumy

v noční taji.

„Zvěsti slyším,“ praví sladce

dědouš dětem hladě líčka:

„bude živo v naší chatce,

vrána nese vaší matce

andělíčka.“ –

Šlehlo slunce v spící háje,

jitrem vánek snivě šepce

šťastné matce sladké báje;

vedle dřímá anděl z ráje

na kolébce.

Útlé tílko, jako z páry!

Divily se dětí tlumy:

„Světem vládnou divné čáry,

dědeček nás lisý, starý

hádat umí!“