DĚDOUŠKOVY POHÁDKY.

Studená mlha šedivá

uléhá na nivy,

setřásá listí narudlé

podzimek mrazivý.

Na okno časem ulehne

zdlouhavý větru sten –

S dědouškem děti z večera

sedají u kamen.

V stříbrné hlavě dědoušek

pohádky nosívá,

ryzího zlata libá řeč

z úst se mu rozlívá.

Hned si ho děti obsedly

u vábném věnečku:

Povídej nám zas pohádku,

rozmilý dědečku.

Usmál se dobrý dědoušek,

plynou mu slovíčka,

jako když tryskne ze skály

průhledná vodička;

usmál se dobrý dědoušek,

věta jde po větě,

učil se z knih a z života,

mnoho ví o světě.

A jsou ty jeho pohádky

jako ty jahody,

houfem když děti hrnou se

do lesní lahody.

A jsou ty české pohádky

převzácné perličky,

na stromku dětské radosti

kvetoucí větvičky.

Jakoby proutkem kouzelným

působí na děti,

ani sám čas je nemůže

setříti z paměti;

třeba by během dlouhých let

změnily podobu,

přece je každý dochová

věrně až do hrobu.