Dědova pohádka

Tísní se děti na matku:

„Ó, povídej dnes nám

nějakou krásnou pohádku!“

– „Ne, vždyť jen smutné znám.“

„A což pak naše babička,

co jinde zůstává,

ta nezná?“ – „Vaše babička

je tuze churavá.“

„A dědeček je za mořem,

leč až se vrátí zpět,

ten jistě krásnou pohádku

nám bude vyprávět.“

Tu paní se jen usmála,

než úsměv ten hned zhas.

A dále – rok zas bezmála –

se sunul krutý čas.

Až jednou z rána, v ulici

jak zřely děti ven,

prapory všude vlající

zářily v zimní den.

Na tvářích chodců úsměv, ples,

zpěv jarým proudem tek.

„Ó, víte-li pak, děti, dnes

se vrátí dědeček.“

A zvony zněly, jásot, křik

a hudba, rány děl,

to ve vlast volnou Masaryk

president přijížděl.

A když se s všemi pozdravil,

tak jasným hlasem řek:

„Náš národ trpěl, žluč jen pil,

teď však je nový věk.

Jsme svobodni, náš skončen bol,

nuž, všichni do práce,

a všecko bude kolem kol

jak v krásné pohádce!“

Tu paní dítě povznáší,

na prsa tiskne svá:

„To, slyšíš, dítě? nejkrašší

pohádka dědova!“