DĚDŮV ODKAZ (I.)

Bylo to v jaře podvečer,

bylo to v době lásky,

z chomáčků květů lipových

slétaly drobounké zkázky;

jedna mi padla do srdce,

za noci v hlavě mi kvetla

a jak mi zkvetla, sloniž se

v paprscích přízně a světla. –

V pohorské malé dědině,

kudy svět zřídka kdy kluše,

v prostičké jizbě pospolu

žily dvě upřímné duše:

dědeček s hlavou skloněnou,

jako ten holoubek sivý,

junáček s rusou kadeří,

milý a tklivý a snivý.

Stařeček s hlavou skloněnou,

léta mu na bedra sedla,

junáček jako ten sokolík,

když peruť k slunku se zvedla,

a když se doba blížila,

vznesla se dědova ruka,

žehnání aby složila

na zlaté kadeře vnuka.

„Nemám já, vnoučku ubohý,

co bych ti odkázal smrtí,

zle mně to prsa rozrývá,

zle mně to hlavičku drtí;

životem, prací, starostí

před časem ruka mi ztuhla,

jedno jen pro tě ukrývá

zavřená v koutečku truhla.

Na dně té staré truhlice

stařičké housličky leží,

snad tvoje ruka ohebná

někdy z nich chlebíček stěží;

pospěš, můj hochu ubohý,

nechať se ňádro tvé učí

všemu, co drobným popěvkem

z nitra těch housliček zvučí.

Snad někdy dá ti útěchy

to jejich zvučení prosté,

snad někdy snítka naděje

z prorvy jich deštičky vzroste;

snad že z té struny outloučké,

malý jíž kolíček točí,

růžovou nožkou útěchy

vzpomínka v srdce ti skočí.

Snad tvoje čelo zdumané

radosť i bolest v ně vloží,

až tu mou hlavu šedivou

povolá Tatíček Boží.

Snad až mne navždy, hochu můj,

uložíš na hřbitov k věži,

housličky k tobě vzdechnou si:

„Tady nám ubožák leží!“ –

Zaplakal hošík: „Dědečku,

srdce mi rvete tím slovem,

snad že dřív já se uhostím

pod nízkým rakvice krovem;

nebo si lehnu unaven

po vašem vyhaslém boku,

abych se zbavil pojednou

příletu žebravých roků.

Dejte mi, dejte housličky,

pravda-li, co mně zde díte,

věru vám brzy zaplaším,

o čem tak žalostně sníte;

dejte je! – Béře oblouček,

juž strunka stydlivě skřípá,

jako když z jara mladistvá

červenka v hnízdečku pípá. –

Však proti stáří, přeškoda,

žádného koření není,

smrt kdy nám dechne na čelo,

pod čelem myšlénky splení;

sáhne-li rukou na srdce,

mžikem v něm plameny zdusí,

mladý, ten může umříti,

starý, ten musí – ten musí!

Ulehl stařec do hrobu,

utížen závějí roků;

neleh’ si jonák zlatohlav

k dědovu tichému boku;

neleh’ si, přece, ubožák,

smutně jen hlavičku nosí,

jako když kosa na luhu

zrosenou travičku kosí.

Smuten je, truchliv napořád,

plno vždy perliček v zraku,

k útěše drobným popěvkům

učí se od malých ptáků;

učí se šeptem traviny,

na hrobě děda když prodlí,

houslemi pláče, naříká,

houslemi lká a se modlí.

Ubíhá doba za dobou,

věky i lidé se mění,

co nás kdy hnětlo, přestalo,

po noci jasně se dení.

Usíná bolest zpovolna,

nová však otvírá oči,

všecko se v světě zamění,

všecko se do kola točí.

Dorůstal jonák, zapomněl,

srdce mu tajemně buší,

jako ten ptáček na lípě

hledá si dušičku k duši;

jako ten holub divoký

z větvice na větev sedá,

jako ten holub vrkáním,

zpěvem si družici hledá.

Hledá ji z jitra, z večera,

za noci v myšlénkách tona,

a když jí hledí do očí,

zašepce: „To není ona!“

Od snětě k sněti polétá,

jako ten motýlec plachý,

a když má říci: „za mne pojď“,

pokaždé umírá strachy.

Koluje dále, po kraji,

přelétá lány i luhy,

v májovou dobu vrací se

pod lípu s milými druhy;

pod starou lípu na návsi,

kde se roj děvčátek tlumí,

kde z plných květných chomáčků

u večer pohádky šumí.

Skočnou kde hrají v soumraku

píšťala, housle a dudy,

že se to kolem do kola

vesele rozlehá všudy,

že se to chvěje radostí

v mladistvých srdéček skoku,

jenom ten junák stepilý

nebéře děvčete k boku.

Nebéře, jenom pohlíží

na cizí dívčinu stranou,

oko se nítí údivem,

líčka mu hoří a planou;

odkud to děvče pod lípu

večerem přišlo as k hodu?

podle těch ruček maličkých

jistě je vzácného rodu!

Na bílém jejím rameni

poznat lze každičkou žilku,

pěkné má zdoby vyšité

na jemném kmentovém tílku,

ta její pěkná suknice,

ty její fábory pěkné –

hleďte, juž hoch k ní pospíchá,

snad že jí o tanec řekne!

Řekl! Aj, vida, ponejprv

s cizím se děvčetem točí:

dotkla se hlava hlavičky,

oboje klopí se oči;

po líčkách letí červánky,

na ústech slovo se chvěje –

hochu, můj letný holube,

pozor dej, myslím, že zle je!

Není zle, věru, dobře je,

nechať to srdečko svírá...

Ustala hudba, děvuška

kadeře z čela si stírá,

kadeře zlaté vlnité:

bystřinu v slunečném jasu –

maličká ruka vřesovou

tiskne si kytici k pasu.

Nedal ji z ruky večer ten,

tančí jak skřivánčí pero,

nechať se chasa rozchází,

v noc nechať mění se šero;

v posled když dudák zadudal,

k rozchodu píštěc když pískal,

ještě hoch dívku v poletu

kol outlých bočíků stískal. –

Teprv když vše se rozchází

a slavík klokoce v houští,

teprv ji s těžkým vzdechnutím

z hebkého náručí pouští,

teprv když druzi družky své

uvádí před vrátka dvoru,

pustí ji z loktů, provází

šepotně za lávku k boru.

Však když jsou lesa v pokrají,

v smíchu se dívčina ztrácí,

k záletům spějí mládenci,

on jenom v síňku se vrací;

myslí a myslí celou noc,

pověčným vzdycháním chorý,

přijde-li zpátky v soumraku

pod lípu děvice z hory.

Přišla jak prvé, z večera,

pohled pln vábného plesu,

na hlavě vínek z barvínku,

u pasu kytici vřesu;

vlas její prostý, hebounký

poskokem ve vzduchu vlaje,

jakoby zlatá bystřina

tekoucí z rajského kraje.

Přišla tak často – celá ves

hněvem i závistí hoří,

kdo pěkný šohaj, napořád

přiběhlé dívce se koří.

„Kdo pěkný šohaj, škoda ho,

srdce mu líbáním spění,

ať se jí koří, který chce,

jenom ten můj ať to není!“

„Není-li posud, může být,

vidíte házet ho okem

za zlatým vlasem krásenky,

za nožek lehounkým skokem?!

Ona však vrže do kola

zjevně a hned zase skrytě

po srdcích hochů blouznivých

vlasů svých hebounké sítě.

Každý, kdo tančí s dívčinou,

na líci plápolem rudne –

horší-li není, čaruje

neznámé děvče to bludné! – “

A zase hovor, šeptání,

kolo dnes skončeno v skoře,

do vsi jdou párky společně,

jenom ten jeden jde k hoře.

Avšak ten jeden šťastný tak,

jako dnes v dědině žádný,

čarovná štěstí pohádka

jest jejich pohovor ladný;

líbá hoch děvče na čelo,

děvče zas polibkem splácí,

než jonák z štěstí procitnul,

v hoře se dívčina ztrácí.

V ráz babic hovor podivný

na vsi všem rozumy mate:

„Odkuď že chodí večerem?

Znáte ji, děvčata, znáte?

Neznáte? Věřte, ubohý

šohajek draze to splatí,

juž se mu srdce zabředlo,

juž se mu hlavěnka hatí!

Hatí se. – Mlčí, nemluví,

stejny mu chvála i hana,

snad že to víla, rusalka,

snad že to lesní je panna?

Je-li, hoj, dobře hodí se,

úročník v kolo jí dejme,

jestli je lesní děvice,

sukénka ohněm se vzejme.

Vzejme se, nohy popálí,

nepřijde panenka zpátky,

nebude šohaj pohrdat

v záletu selskými vrátky;

nebude věru – brzyčko

opustí skrejši svou syslí,

zatouží záhy po jiné,

jako teď na ni jen myslí.“

Myslí hoch, myslí celou noc,

okénkem do kraje zírá,

rtu její sladká pohádka

stále mu srdéčko svírá;

přijde-li? Přišla jako dřív

pohled pln vábného plesu,

na hlavě vínek z barvínku,

za pasem kytici vřesu. –

Začali hudci do skoku –

v ráz se hoch v kole s ní točí...

vykřikla, proudem křišťálným

slze jí vyhrkly z očí;

kvapila z kola – šohájek

za dívkou přes horské svahy,

suknice hoří – zaštkala:

„S bohem, můj šohájku drahý!

S bohem buď, s bohem, v neštěstí

dozrála lidí těch zloba,

slyšíš, jak na vsi veselo,

že jsme tak nešťastni oba!

Slyšíš, jak na vsi veselo?

Závist je soucitu prostí,

na stezku srdcí kvetoucích

nasela pichlavé ostí! –

Pod lípou dudy s píšťalou

zase svou hovornou vřeští,

poskoku, šeptu, popěvků,

jako když za jara deští;

všecko se směje – hoch jenom

v srdéčku zarmoucen stojí,

nadarmo v kole květnatém

hledá dnes růžičku svoji.

Svírá si ňádro pravicí,

srdéčko takt bije chorý,

do kola, škoda! do kola

nepřišlo děvčátko z hory; –

dudák své žerty provádí,

píšťala výsměšně vříská –

prchá hoch – v síňce u okna

srdce a hlavěnku stiská.

Marně je stiská, nepřišla,

nikdo ji nespatřil venku –

smáli se hoši na návsi,

lesní že líbal prý ženku;

smála se mladá děvčata,

smály se babice, klepny,

kdož pak znal lítost šohaje,

která mu bušila v tepny.

Trápil se, čekal, nadarmo!

Nezhlídl děvici milou;

v jesení radost prchla mu,

zima juž loktušku bílou

na hlavu dala šedivou,

chomáčky sněhu z ní třásla,

zornička hocha siroty

návalem bolestí hasla.

Což byly přástky? nedbal jich,

což byly žerty, co saně?

Po lesích těkal, do chýše

zbloudil jen jakoby maně;

po lese těkal samoten

v zapadlé křištálem chvoji,

spatříli v proudech paprsků

ztracenou dívčinu svoji.

Smutno a žalno v dědině,

ustala pomluvná střela,

junáka líčka bolestí

bledla a vadla a mřela;

když hocha v pokraj lesnatý

zahlédli blouditi v šeru,

děli jen s těžkým vzdechnutím:

„Škoda ho, škoda ho věru!“ –

Jakoby v rakev zapadnul,

v rodné se zavírá chatě,

okéncem k lesu pozírá

přes bílé křištálné tratě:

nemluví, hlavu uklání,

v dálku se zahledí v lesy,

v oči proud slzí vyhrkne,

ústa jen zašepcí: „Kde jsi!..“

I na ty housle zapomněl,

složeny v dědovy truhle,

stržená struna beránčí

padá jim na ňadro stuhlé,

podporka uvnitř kloní se,

kobylka v týmě ji tlačí,

usnuly také za zimy

jako ta hrdélka ptačí.