DĚDŮV ODKAZ (II.)

Láska, toť ranní vzdechnutí,

u večer v bouři se mění,

trhá ti květy ze tváří,

z ňader ti poklady plení,

potůčky slzí rozčeří,

zrcadlo duše ti skalí,

na hlavu k zemi skloněnou

bolesť a zármutek svalí. –

Lítostí jonák rozechvět,

straní se veselé tísně,

samoten sedí v chýšce své,

slzami šáteček třísně;

smutno mu na vsi, v dědině,

smutno mu v chatě i poli,

z dálky se lidem vyhýbá,

srdce ho trýzní a bolí.

Usnul hoch slzou zatopen –

skřivánek věstil juž vesnu –

stařičký dobrý dědeček

hovořil hochovi ve snu:

„Nezoufej, vem’ své dědictví,

nesmuť a nevzdychej všady,

neplač a dej se na cestu,

ustaň, sic umřeš mi tady!

V huslích jsou moje písničky,

nechej je po cestě zněti,

nechať si s ptáky usednou

na skvetlé u cesty sněti;

od ptactva, uč se na vzájem,

chasa ta dobře to umí,

v písních nechť láska zjeví se,

v písních nechť z duše ti šumí.

Nechať z nich šumí lahodou

vzpomínka, která v nich skryta,

až se ti v mysli rozvijou

poupata doposud svita;

nechť se z nich děd tvůj usměje,

vzdechne tvá ubohá máti –

sleťte se, sleťte na strunky,

snové, vy motýlci zlatí!“ –

Vzneslo se jaro nad krajem,

vládlo mu rozkvetlou snětí,

v ústrety jemu s ptáčaty

vyběhlo klubíčko dětí;

na mezích hloží zakrslé

rozkvětem do dálky hledí,

v šeříku modrých poupatech

ukrytí motýlci sedí.

Bříza si plete do vlasu

jehnědky oblé a drobné,

chocholouš na své hlavičce

perečko tříbí si zdobné,

kukačka volá do kraje

zvonkovým hlasem své „kuku“,

ve květech tonou lučiny,

oblaka v skřivánčím zvuku.

Bystřiny kvapí poskokem

s vlnami do širých moří,

na březích peřej zkypělá

v chomáčích opalů hoří,

vlašťovky v bílých košilkách

z podkroví peroutky níží,

v tabulky tepou zobáčkem:

„Slyšíte, jaro se blíží!“ –

Bylo to jarní sesnutí

junáka v jizbici prosté,

tím, co děd ve snu hovořil,

pojednou srdéčko roste;

vzal svoje staré housličky,

oblouček napnutý spoře,

u dveří domku z hluboka

vzdechl – a pospíchal k hoře. –

Pospíchal strání do vršku,

na návsi tepličko svítá,

ze žitnišť chasa skřivánčí

zvučnými zpěvy ho vítá;

ještě se ohlíd’ k dědině,

k lípě – ach, srdéčko bolí ––

stiskl si klobouk na čelo,

pospíchal přes hory doly.

Ubíhá doba za dobou,

bůh ví, co v nové as dřímá,

housličky šohaj pod bradou

smyčec svůj v pravici třímá;

hraje a bloudí po světě,

kdož pak mu skyvečku podá,

v cestě ho trní do nohou,

do srdce zármutek bodá.

Přijde-li k dveřím boháčů,

spílají, zlotí a lajou,

přijde-li k dveřím chudobných,

sami si v trápení hrajou;

přijde-li k dveřím učených,

hněvivě skrývají uši,

k sprostých-li dveřím zabočí,

sprostnost zda krásu as tuší?

Mřít chtěl, však život bujarý

skrýval dva kořeny sporé:

lásku k své dívce ztracené,

píseňku v duši své choré;

tím sobě ňádro vyzdobil

v čarovnou jeskyni blaha,

tím se mu krásou kypřela

pěšinka přes pustá draha.

Tou jeho duší za noci

lahodné šero se neslo,

za dne však noci polovic

měkkounce zpět do ní kleslo;

bylo mu jak té jabloni

ukryté v zákoutí sadu,

polovic v slunci rozkvétá,

polovic zaniká v chladu.

Bědně se toulal po světě,

zabočil v lesnaté stráně,

rozhlíd se s hory v údolí,

rozhlíd se, uklonil skráně;

rozhlíd se, vzdech si, zaplakal –

juž se tam v bučině tratí,

nehrál, leč v stromu korunách

nechal si větércem hráti.

Nechal si hráti potokem,

vlněním květové vůně,

až se to jemně zachvělo

v husliček nitru i v struně;

nechal si zpívat ptáčata,

až se to zalesklo v oku,

a zas své housle přitisknul

bezvolně k levému boku.

Toulal se – cesta bez konce –

toulal se starými dřevy,

bůh ví kam dojde noclehem,

bůh ví – hoch ubožák neví;

u nohou listí povadlé,

nad hlavou v myšlének letu

nebeská klenba opřena

o hlavy jedlových kmetů. –

Kvapilo slunce za hory,

padalo, zmizelo skokem,

bolestně, smutně nazpátek

zarudlým hledělo okem,

kštíci svou v zlatých pramenech

v růžové podušky kladlo,

zdřímlo si, zdřímlo, tiše pak

do snů a do moře padlo.

Zasmutil kraj se vůkolem,

zachvěl se v bolestném trudu,

vřesem a trávou zašeptal:

Bez slunka jak tu živ budu?

poslední přítel odchází,

slzy v mém množí se klínu,

na místě v zlatých paprscích

zapadnu v žalu a stínu.

Hovorný vánek hebce jen

rozčeřil hlubiny křoví,

snivému hudci tajemně

sladkými lichotil slovy;

stíral mu z čela kadeře,

za kmitu průvodkyň luny

jemnými prsty přebíral

housliček laděné struny.

Večer juž, nebe modrá se,

červánek listím se déře,

noc jenom němá neznámá,

otvírá před ním své dvéře.

Na blankyt hvězdy slétly se,

nad hlavy staletých sosen,

jako by na len včeličky,

v květu-li manou je srosen.

Zkypřelá buků ramena

toužebně k obloze čněla,

jakby si ňadrům v útěchu

nebe kus strhnouti chtěla;

lípy však jako sudičky,

které se v budoucnost vsnily,

věstily vůně zádechem

mládcovi šťastnější chvíli.

Měsíček vyplul v oblohu,

měsíček stařičký, lysý,

s ramene dolů k obzoru

oblačný pláštík mu visí;

hle, i ten pláštík odhodil,

do sboru hvězdiček vchází –

měsíček vybřed z oblaků,

huslařík vybředl z mlází.

Hodný je strážce měsíček,

bedlivý hospodář světa,

kdyby byl pozděj zavítal,

po hochu byla by veta;

na stěně příkré stojí on,

noha i ruka se chvěje,

skalami kolem vroubeno

lstivě se jezero směje.

Lstivě? ne, tiše, dojemně,

po hvězdách do nebe zírá,

snad ani samo netuší,

že nebe v náručí svírá;

ví to, vždyť krásou blaženo

chvěje se, leskne se, tichne,

dub jen, když v spánku promluví,

potají bolestně vzdychne.

Poslalo nebe hvězdy své

v křišťalné jezera hloubí,

jako když duše sblížené

v zlaté se hodince snoubí,

však, by je v štěstí nerušil

příval svou nevlídnou tučí,

záhy je snětí zkypřelou

dvouřadné ukrylo bučí.

Žasne hoch, žasne rozechvět,

to tam, co ňádra mu třelo,

oko se náhle zjásalo,

srdce mu rozkoší vřelo;

tolik krás cestou potulnou,

radostí, písní a štěstí!

sotva je duše chudáka

dovede najednou nésti.

Noha mu klesá do mechu,

pod sosnu na kámen sedá,

podivné ňader bušení

na žal víc mysliti nedá;

zdivení, radosť, modlitba,

obloha, popěvek ptačí,

jezero, listí rozhovor –

všecko se v duši mu tlačí.

Vázne mu slovo na ústech,

slzička slzou se stírá,

srdéčko těžce stížené

na bílá křídla se sbírá;

housličky béře, oddychá,

snad svoje štěstí chce hráti –

sleťte se, sleťte na strunky,

snové, vy motýlci zlatí!

„Štěstí! co je štěstí?

muška jenom zlatá,

která za večera

kol tvé hlavy chvátá;

oblétá ti skráně,

v kadeři se kryje,

v dlaně hlavu skládáš,

ruka utlačí je.

Štěstí jako rosa

na květech se skvěje,

ale bludná noha

náhle zašlápne je;

zašlápnuto vzdechne,

v oblacích se tratí,

snad se jinovatkou

na tvou kadeř vrátí.

Štěstí jako pršek

slunečka se nítí,

chytej, můžeš-li je

v letu uchopiti;

dřív než ruku vztáhneš,

tma ti z ruky zeje,

prchlo, bůh ví, kde se

v jiné líce směje.

Štěstí jako vážka

síťky v proudu stápí,

dřív než se jí dotkneš,

v jinou stranu kvapí;

šťasten jsi, když chvatný

pokraj prstu tvého

skrovný odlesk zlatí

lesku kovového.

Štěstí vlašťovice

družně švítořivá,

z římsy okenečkem

v síňku se ti dívá,

dřív než na hnízdečko

stéblo jí chceš dáti,

juž ti u souseda

počne štěbotati.

Štěstí jako pěna

v barvách duhy hraje,

chytáš je, leč v dlani

v kalnou krůpěj taje,

sever na ni dechne,

a k plnému smutku

změní lehkou krůpěj

rázem v tvrdou sutku.

Štěstí růže v sadě,

jež se v listech skrývá,

z okna se tvé oko

ještě na ni dívá;

běžíš do zahrádky,

však té samé doby

usmívavě jiný

klobouček juž zdobí.“

Světélkem je štěstí,

vzejde v pěkném znětě,

honíš-li se za ním,

lestně zavede tě;

v prostřed třasaviska

srdéčko ti zdusá,

sešediví přes noc

hlavička dřív rusá!“

Padaly zvuky z housliček,

jako ta krůpějka padá,

teplý když vánek po dešti

od jihu v sady se vkrádá,

padaly zvučně, dojemně

v tichounce líbezném znění,

že by i spánek zlosyna

převedly v dítěte snění.

Rouškou těch zvuků heboučkých

známá se zarděla líčka,

známá se ústa usmála,

známá dvou hvězdiček víčka

vznesla se, mile šohaje

stopila v lahodném světle,

tak jako slunko májové

na mezi chudobky zkvětlé.

Pán bůh ví, kam se roztoužil,

kam ho as myšlénka nesla,

na srdce housle přivinul,

na prsa hlava mu klesla;

oddech si, oddech z hluboka,

myšlénky rojí se v skráni,

celé v nich žití zbujilo,

jak zlatý čilimník v stráni.

Celý svůj život proletěl,

celý – a náhle se staví

u ní, té dávno ztracené,

bolestí unylé hlavy;

u ní, té hvězdy jediné,

která mu vzplála a – zhasla,

jež živý oheň do srdce,

v líc rosu bolesti střásla.

Dohrál a vzdychá: „Vrať se mi,

ukrej se v ňader mých květě,

vrať se mi, než zde zahynu,

bez tebe pusto mi v světě,

bez tebe hvězdy nesvítí,

bolesť má s nebe je třebe,

kamkoli oči obrátím,

hledám jen tebe, jen tebe!“ –

Ustal zas – srdce chvělo se,

jako se travička chvěje,

když do ní hrobník dítěti

maličké lůžečko reje;

pohlížel smutně do dálky –

hoj, pročže okem svým střílí,

pod bílou břízou na mechu

co se to jeví touž chvíli?

Každičký její lupínek

zlatem se leskne a jásá,

na mechu dívčí hlavinka

z kadeře perličky střásá;

čarovně, vábně zdobena

jakoby k skočnému plesu,

na skráni vínek z barvínku,

u pasu kytici vřesu.

Vlas její prostý, hebounký,

vlnitě ve vzduchu vlaje

jakoby zlatá bystřina,

tekoucí odněkud z ráje;

jiskrné oko upřeně

hochovi do srdce noří,

rosné že kolem krůpěje

skvostnými démanty hoří.

Nejsou to oči, hvězdy jsou

v blankytu oblohy skvělé,

kdo by v to nebe hledět směl,

žití své dal by rád celé;

rty jak ty rudé kalinky

v jeseně vábivém zjevu,

z kterých si ptáče zobává

osvěžnou lahodu zpěvu.

Bělostná říza na těle

mechovým pasem je spjata,

obruba na ní do kola

z lesklého světlušek zlata;

ručky i nožky průsvitné,

jakoby utkány z pelu,

a bílý s nebe měsíček

zhlížel se v úbělném čelu.

Vykřikl junák radostí,

udiven k hledané kvapí,

průsvitné ručky celuje,

kadeře slzami stápí:

„Duše má, duše jediná,

žal můj nechť na věky dřímá,

celé své štěstí, nebe své

na ňádru loktí mé třímá!“

Dotkly se rtíky celotem,

ňádra se vinula k sobě,

jako kdys v jaře pod lipou

srostla se srdéčka obě:

„Věrný jsi zůstal, dobře vím,

jeden žal s tebou jsem měla,

touha má tvými houslemi

stejnými akordy zněla.

Mou duši s tvojí napořád

společné poutaly písně,

má duše s tvojí cítila

žaly i křivdy i tísně,

při každém tonu houslí tvých

srdce mé rovněž se chvělo,

každičké smyčce kmitnutí

bleskem mi do něho sjelo.“

Opět se k mládci sklonila:

„Můj jsi teď, můj, hochu milý,

oběma štěstí přišlo dnes

v písně tvé dojemné chvíli; –

lesní ač ženka – neboj se –

zbavím tě smutku i želu,

až ti své zvěsti tajemné

vylíbám k snivému čelu.

Mateři kdysi z kolébky

divokou ženou jsem vzata,

v dívčinu lesní na sto let

z oukladu její jsem klata,

ty mne té kletby vyprostíš

k mému i vlastnímu blahu,

v ústret nám štěstí poběží

jako ta bystřina z prahů.

Přelétnou chvíle trápení,

všecko se obratem skátí,

zloba k mé skráni složena

v pozemské štěstí se vrátí;

brzo! až lípa na luhu

třikráte vydechne vůní,

pak svoji kletbu omeju

v stříbrné jezera tůni.

Pak budem šťastni na věky

v písní tvých velebném davu,

na křídlech lásky združené

polítnem v kýženou slávu;

nikdy však, hochu, přislib mně,

v blaženství života novém,

neubliž věrné ženě své

jediným nevlídným slovem!

Ani tím květem hebounkým

netkni se rukou mých v hněvu,

sice bych v pláči na sto let

na lesní přešla zas děvu.“

Slíbil hoch, juž ho objala,

toužně se líbá ret dvojí,

a čtyři oči blaženstvím

zářily ztemnělou chvojí. –

„Běda však, drahý, pamatuj,

jinak-li život se vzpříčí,

štěstí pak naše na věky

neblahý okamžik zničí;

pryč však, vy chmury neblahé,

v naděje růžové zoři,

štěstí kdo v pláči budoval,

nerad ho úsměškem boří.“

Na bílé nožky skočila –

zlatý vlas čárně se jásá –

žlutavé břízy lupence

v junákův klobouček střásá:

„Vezmi jen, milý, vezmi jen,

uhlídáš, za doby denní,

jemňounkým lásky dotknutím

všecko se na zlato mění.“

Vyvedla hocha z jedliny –

hvězdičky na nebi hasly,

v houštinách srnky združené

v lesklém se pažití pásly;

skřivánek zpíval, větérec

jemnými křídélky vládal –,

kolem dvou srdcí blažených

život síť tužeji spřádal.