DĚDŮV ODKAZ (IV.)

Ubíhá doba za dobou,

bůh ví, co v nové as dřímá –

zas huslař svoje dědictví

v třesoucí náručí jímá;

stojí a pláče, zasténá,

nazpátek na dvorec hledí,

na zbytcích černých povalů

vychrtlá nuzota sedí.

Sedí tam, hlavou kývá si,

chechtá se, cení své zuby,

všecko je kolem spleněno:

louky i sady i sruby;

hrozno! – i tomu huslaři

vyzáblou pravicí kývá:

„Vrať se, hej, vrať se, neslyšíš?

já jsem, co ještě ti zbývá!“

„Zbývej si, chceš-li nebo ne,

zahyneš v dálavě šedé,

půjdu ji hledat, odprosit,

duše a srdce mne vede;

v stájích a v stozích bohatých

pozemské štěstí mně není,

snad mně ji zase navrátí

houslí mých prostičké znění.

Snad se mi děda odkazem

štěstí mých housliček tekne,

až ji má duše odprosí,

až před ní skroušeně klekne;

ne-li, pak ostří skalnaté

srdce mi urve a způlí,

a moji touhu divokou

jezero v náručí stulí!...“

Jako když jelen střelený

na slabé nohy se vzpírá,

tak huslař zbitý osudem

v zachvění na hory zírá;

zírá – a náhle vzchopí se,

v houště a mlaziny kvapí,

každičkou stopu cesty své

slzami bolesti stápí.

Zase ta touha nezdolná

srdce mu svírá a kruší,

na místa kde dřív odpočal,

bolestnou zaletěl duší;

hledá je: hledá mýtinu,

hledá, kde omšená stěna,

u které dívku přivábil

písničkou dědova věna.

Potok kde rokle probíhá,

v luhy než zabočí stranou,

vrhaje perle do trávy,

any mu z kadeří kanou;

tam kde se vzpíná na úboč

sbíhaje v mlází a houště,

tepaje do skal ramenem,

malý ten zákeřník pouště.

Kde bílá břízka na skalách

švítorně lístečkem šepce,

noční kde vánek křídla svá

ukláněl k plamenné lebce,

v skalách kde pleso zdumané

zeleným pláštěm se kreje,

do něhož labuť divoká

při luně ozdoby reje.

Našel je, v pláči výsknul si,

na kámen pod sosnu sedá,

podivné ňáder bušení

na žal víc mysliti nedá;

divení, radosť, modlitba,

nebe i popěvky ptačí,

pleso i listí rozhovor,

vše se mu na mysl tlačí.

Náhle, tíž nežli odcházel,

huslaře u srdce bolí,

jako když v jaře ponejprv

ozve se kukačka v poli;

jako když večer křepelka

„pojď pod mez“ v žitništi pěje,

do rukou hlavu uklonil,

na líce slza se leje.

„Zde jsem tě našel, ženo má,

ženo má, srdéčko zlaté,

zapomeň, drahá, na vinu

přísahy zrušení klaté,

vrať se mi k štěstí, odpusť mi,

žárem než prsa mi shoří,

láska má pro tě, duše má,

ráje i nebesa stvoří! –“

Měsíček svítí s vysoka,

paprsky třesou se v mechu,

sleťte se snové dítěte,

huslaři v útulnou těchu;

housličky béře, oddychá,

ladí a píseň juž hraje,

slyšte, jak ze strun zvučí mu,

vizte, jak z očí mu taje:

„Vrať se mi, drahá duše má,

ukrej se v ňáder mých květě,

vrať se mi, dřív než zahynu,

bez tebe pusto mi v světě;

bez tebe hvězdy nesvítí,

s nebe je bolesť má třebe,

kamkoli oči obrátím,

hledám jen tebe, jen tebe!“

Dohrál svou píseň, zavzdychal,

ohlas se v houštinách čeří,

ticho, vše dávno usnulo

v mechu i vřesu i keři,

on však ty trudné myšlénky

z houslí svých do čela vlákal,

na dlaně složil hlavu svou –

plakal a plakal a plakal. –

Všecky ty krásné naděje

zhasly jak světélka v dáli,

ale ty slzy na tvářích

chvěly se, hořely, plály;

položil hlavu do mechu,

housličky po boku vedle,

slzami v moře nebeské

pozíral přes chmurné jedle.

Obloha, pleso, les i zem,

všecko se do hloubky vsnilo,

ba i to srdce huslaře

v žalu svém ztraceno bylo;

vlhkými křídly zavíval

do smrčin větérec z jihu,

krůpěje v líce setřásal,

do srdce bolesť a tíhu.

Nadarmo spánek potulný

oblétal chladnoucí čelo,

hvězdnaté oko ženčino

plamenem v duši mu tkvělo;

viděl ji v dálce mizeti,

ztrácel se, ubožák, za ní,

umdlévá – spánek peruť svou

přiklonil k unylé skráni.

Ve snu, hle, chomol světlušek

blíže a blíže se jásal,

slavíček v křoví úkrytu

z hrdélce perličky střásal;

v průvodní písni slavíka,

v poletných světlušek davu,

přichází ženka želaná,

barvínkem ovitou hlavu.

Na ruku v boku opřenou

snivě se uklání líčko,

hedvábnou řasou zdobeno

oček se otvírá víčko;

čarovně, vábně zdobena

k skalnému blíží se tesu,

na ruce proužek od klasu,

za pasem kytici vřesu.

Na ruce proužek od klasu,

kterak on krvavě rudne –

památka štěstí dávného,

památka bolesti trudné;

to její líčko – lilie,

úpalem zvadlá a znylá,

ach, kterak žalem změněna,

smutna, a přece tak mila!

Blouznivé oko zkaleno,

splavena zář zlatých vlasů,

černá je stuha ovita

okolo outlého pasu;

ústa dřív rudé kalinky

na zvadlá poupata zbledla,

outrpně hlavu sklonila,

k mužovi do mechu sedla.

Sedla mu tiše u hlavy:

„Netruchli, muži, můj milý,

nemůžem sobě více býť,

co jsme si šťastni kdys byli;

nedá mně více družina

státi blíž lidského boku,

pokud nám v dálku nad hlavou

neprchne smutných sto roků.

Nedá mne více paní má,

královna dalekých hvozdů,

v nohsledy její volá mne

za rána popěvek drozdů;

z večera píseň lindušky,

za noci houkání sovy,

ach, juž mne nelze upoutat

housliček sladkými slovy!

Netruchli více, marno jest,

ty tam jsou snové prv luzní,

ten rudý proužek na ruce

na věky oba nás různí;

ten rudý proužek na ruce

nezajde, nezhyne více:

kalinky ze rtů otrhal,

zlato vzal z hedvábné kštíce.

Žij a buď šťasten beze mne,

brzy mne vytratíš z hlavy,

vrhni se v náruč šťastnější,

vyhledej pramének slávy,

osvěž své srdce práhnoucí

ve zdroji lidského štěstí,

já jen tvých houslí zachvěním

za tebou budu se nésti.

Vložím v ně celý život tvůj,

vložím v ně trápení svoje,

vložím v ně naše zarudlá

ztracená srdečka dvoje,

vložím v ně noci májové,

pralesa zkázky a zvěsti,

tobě i vlasti mateři

do pláče kytičku štěstí.

Jsem-li já láskou nešťastna,

šťastnější budiž ty slávou,

světluška nad mou zasvítí,

hvězdička nad tvojí hlavou;

šťasten buď, blažen na věky,

hleď, prostá píseň v tvém znění,

prosta, leč lásky dotknutím

všecko se na zlato mění.“

Dotkla se houslí, vzdechla si:

„Sleťte se, porůzní snové,

přineste na svých perutích

pro muže blaženství nové,

sleťte se, zvučte, neste se

útrapnou života tísní,

vetkejte slunka paprskem

obraz můj do snů a písní.“

A zas těch strunek prostičkých

rukou svou dotkla se květnou;

vzplanuly struny červánkem,

souladné zvuky z nich letnou;

napnula pramen vlasů svých

na smyčce outloučkou spruhu,

že se to lesklo pojednou

v ztemnělém pralesa kruhu.

Dotkla se srdce mužova:

„Zachvěj se při každém zvuku!“

dotkla se bledé pravice:

„Vzpomínka veď tvoji ruku!“

dotkla se skrání: „Nadšení

pojmi tě na křídla ručí!“

dotkla se spánku: „Zlaté sny

v milé ať hlavě ti pučí!“

Líbala muže na čelo,

v světlušek proudu se ztrácí,

srnčí jen oko blouznivě

k snícímu muži se vrací;

vzdychá on, rámě vztahuje,

výkřikem ženku svou hledá,

průsekem, kady nesla se,

mlha jen valí se šedá. –

Procitnul, smutno, tesklivo,

pusto – ach, srdce ho bolí,

jako když v jaře ponejprv

ozve se kukačka v poli;

jako když večer křepelka

„pojď pod mez“ v žitništi pěje –

do rukou hlavu uklonil,

na líci perla se skvěje.

Ohnivá touha trojnásob

nitro mu svírá a kruší,

do stínu jedlin šumících

zaletěl bolestnou duší;

hledá-li doby daleké,

v něž duše křídla svá nočí?

nehledá, v stínu prohlubeň

noří se pro dívčí oči.

Hledá je, nelze nalézti,

zhasly, jak naděje v dáli,

ale ty slzy na tvářích

chorého huslaře pálí;

uložil hlavu na kámen

v mechatky starobou zšedlé,

v hluboké moře nebeské

přes chmurné pozíral jedle.

Ze spánku sosna hovoří,

jezero hvězdně se leskne,

z povzdálí zvuky: „pozdě věz!“

čeří se křepelky teskné;

ten život nitra zhacený

divoce v propasť jej lákal,

přivinul housle na srdce –

plakal a plakal a plakal.