DĚDŮV ODKAZ (V.)

Vybledly hvězdy na nebi,

jitro se zbělelo všudy,

na cestu huslař dává se

do světa; kudy však, kudy?

Jedno – ať skalnou trhlinou,

nebo kde bolehlav kvete,

jedno mu všecko, vzdychá jen:

„Neste mne, oči, kam chcete!“

Všecko mu jedno napořád,

smrt-li mu v ústrety kročí,

nechať ho strhne v roklinu,

má-li jen ženiny oči;

v myšlenkách na ni zapadá,

srdce mu chorne a strádá,

do zvuku huslí duši svou,

touhy a žaly své skládá.

Ale smrt nejde – naděje

dál zlatou nitku mu předla,

za ruku žena ztracená

zoufalce do světa vedla;

vše, co ho jindy těšilo,

to ho teď svírá a mučí,

bolesti, žaly, naděje

dvojnásob z houslí mu zvučí.

Prorockým slovem dojemně

zvěstují do světa krásu,

v níž jenom duše blouznivá

blaho má, nebe i spásu;

pohádky divné, ohnivé

na strunách čarovně plály,

až touhy v duši huslaře

v plamenném žáru zas stály. –

Hraje své mládí v dědině,

touhu svou, radosť i štěstí,

až mu je osud nevlídný

železnou rozerval pěstí;

jak prášek z květných kalíšků

v širé se rozprchlo kraje...

a slunná z dálky vzpomínka

zase mu z podbrví taje.

Hraje a hraje – po strunách

ptáčetem smyčec mu skáče,

chvěje se strunka, směje se,

naříká, vzdychá a pláče;

hraje své dětství daleké,

chorovod na zkvetlé trati,

pohádky staré babičky,

líbání neznámé máti.

Dědovy drobné starosti,

zádechy lipových květů,

pohovor slunných paprsků

v červánků růžovém vzletu;

chvění se perlí peřejných

v náručí pobřežné řasy,

úsměšek chrpy s koukolem,

zlatem když zkypěly klasy.

Heboučké dítka hejčkání,

červánek maličkých tváří,

když oko matky blaženo

slunéčkem lásky v ně září;

a zas ty slzy sirotka,

v loži když opuštěn sedá

a svoje žití ztracené

v temnici života hledá.

Hraje zpěv vánků sosnami,

povzdechy skaliny šedé,

vřeténce šumné točení,

když jeseň nitky své přede;

suslení listí pod kmenem,

šumění v stromové kštíci,

plamének z jara hořící

na outlé sosnové svíci.

Kmit zlatých mušek za šera,

polety vážek kol sítin,

vzrůstání stínů bloudících,

měsíc když plaší je z mýtin;

pískání srnců ukrytých

v habří a hebounkém vřesu,

víření, klektot, hvízdání

za rána při ptačím plesu.

Dojemné krásy jezera,

sílu, jíž skály se týčí,

vichřice bouřné zálety,

hrozbou když nad setím ryčí,

tajemné hromu mumrání,

blesku v strach jízlicí zory,

obrovské vichru vzpírání,

když vrhá balvany s hory.

Požáru děsné chloptání,

povaly dolů když hází,

a zase cestu žebráka

v sežloutlé podzimní mlází;

hebounké stíny večerní,

světlušek hvězdnaté kmity,

svit očí plných zázraků,

sen v ňadru poupátek skrytý.

Hedvábných vlasů vlnění,

růžných úst líbezná slova,

malitkou ručku průsvitnou,

vřesnou jež kytici chová;

snů drobných zlaté úsměvy

na skráních žebráka spáče,

krásu své ženky – nehraje –

dohrál a pláče a pláče...

Rtů jeho chvění, očí blesk,

vše přešlo do ňader stroje,

vzdechy i blaha výskání,

trápení, slasti i boje;

i mládí lidstva ztracené,

onen ráj zaniklý na vždy,

nesdílné lásky zoufání

a lásky zklamané – vraždy.

Bloudil tak písní po horách,

bloudil, to bůh ví, kde ještě,

s housliček tony padaly,

jak slzy jarního deště;

jak bujné květy jabloně,

jak hvězdy v soumraku s nebe,

povzdechem ton zněl každičký:

„Hledám jen tebe, jen tebe.“ –

Hraje-li v prostřed dědiny,

děti se v klubíčku točí,

babičce samou radostí

slzička vyhrkne z očí;

dědeček nohou dupne si,

vesele do dlaně tleská:

„Věru, ta naše Andulka

dneska je dvakrát tak hezká!“ –

Před školu jestli zavítá,

tak zpěvně od strun to šustí,

že sivohlavý učitel

kvítka svá z párníku pustí:

„Jděte, tam s duší přírody

maličké dušičky slučte,

z té boží knihy bez konce

konečným pravdám se učte!“

Hraje-li v kapli, zdivením

všecko hned v modlitbě stane,

zlaceným křídlem lehounce

buclatý andílek vane,

stařičký pater k misálu

sivúčkou hlavěnku kloní,

jako strom listí v jeseni

slzy svých vzpomínek roní.

Hraje-li v městě lakomci,

po prvním souzvuku houkne,

po druhém z židle vyskočí,

po třetím z okénce koukne,

kamenné srdce zachvěním

v jemnou se citlivku mění,

soustrasti půlnoc nevlídná

v červánek lásky se dení.

Vidí se hoškem; matička

hebounké hladí mu vlasy,

hledí jí v oči – zapomněl

měšce i skříně i kasy;

dech se mu tají, zarudlé

oko se kalí – a srší,

nač že as zpomněl? v klobouček

huslaře zlato juž prší.

Přijde-li k hradům velmožů,

všecko hned radostí plesá,

kněžnička šťastna v náručí

zdivené komorné klesá;

pán tiskne ruku sluhovi,

hostí ho při vlastním stole,

spřáhá své vrance, chudým by

údělná zorali pole.

Přijde-li na hrad královský,

celý dvůr leskne se ctností:

král dává rádce uvěznit,

ubohé vězení prostí,

purpurem zdobí žebráky,

dává jim skvosty a stuhy,

z hrotů svých stráží poroučí

ruchadla kouti a pluhy.

Kde se jen staví, všecko jest

do kola rozchvěto v duši,

v plamének rudý napořád

ztemnělé nitro se vzruší;

na hruď když vraha zaklepe

písní, v ráz s ubledlým líčkem,

lítosť mu srdce otvírá

rezavým svědomí klíčkem.

Za prázdná ňadra rozkošník

stydí se – samoten bloudí,

z vyhaslých očí sobíka

bystřinou soucit se proudí;

nevolník bílou perutí

do nebes svobody plyne,

a kdo chtěl zoufat, lipovou

větev kol hlavy si vine.

Ba i těm sochám na sadě

u prostřed růžových trsů

proudí se oheň oživný

v bělostném mramorném prsu,

slunečné písně housliček

nítí je paprskem krásy,

že slzy touhy křišťálem

roní se z kamenné řasy.

Všecko naň volá: „Nespěchej,

zůstaň, tys přines nám štěstí,

souzvuk tvých čárných housliček

chodníček v nebe nám klestí,

duše se stává andělem,

bludy a hněvy své střásá,

smrtelník v mracích života

věčnosti hvězdou se jásá.“ –

Ale kdo ví, kdož uhodne,

čím oko svítá mu z brví,

co je v těch huslích složeno,

co v jeho zhárané krvi;

kdo ví, co duše umdlená

bludištěm zvuků těch honí,

co jeho bolesť divoká

purpurem v zpěvánky roní?

Žádný! leč dítě v odměnu

dává mu hračky a kvítí,

z pomněnky dívka věneček,

a líčko cudně se nítí;

žena své kmenty hebounké,

rolník své koně i pluhy,

boháč své zlato ukryté,

zeman své lány a luhy.

Kníže své hvozdy nezhledné,

doubravy, zámky a sady,

král svoje křeslo pobočné,

skvosty své, hvězdy a řády;

s vrcholu slávy pozíral

do světa huslař dřív chudý,

všecko mu v ústret jásalo,

všecko měl, všecko měl všudy.

V noci však okem zroseným

pohlížel k dalnému nebi,

děsně to v srdci bodalo,

smutně to bušilo v lebí;

rozhled se v dobu ztracenou:

k tobě chci, kudy, ach kudy,

bez tebe v slávě, v bohatství

žebrákem všudy jsem, všudy!

A zase slza pod brvou

leskne se, třpytí a zmírá,

na zlatá křídla souzvuků

huslařské myšlénky sbírá,

housličky béře, oddýchá,

snad že svou zkázku chce hráti:

sleťte se, sleťte na struny,

snové, vy motýlci zlatí.

„Vrať se mi, drahá duše má,

ukrej se v ňader mých květě,

vrať se mi, dřív než zahynu,

bez tebe pusto mi v světě;

bez tebe hvězdy nesvítí,

s nebe je bolesť má třebe,

kamkoli oči obrátím,

hledám jen tebe, jen tebe!“ –