DĚDŮV ODKAZ (VI.)

Ubíhá doba za dobou,

všecko se ztrácí a mění,

jen proti duše bolesti

léku a pomoci není;

padne-li z mračen života,

padne jak nebeská střela,

neprchá lítosť ze srdce,

myšlénka nevzlétá z čela. –

Po nebi mraky snují se,

po srdci bolesti temně –

prochodil huslař celý svět,

vlasti i daleké země,

přechodil pláně, pustiny,

do nebe trčící hory,

krásou se oči nítily,

bolesť však vedla své spory.

Prochodil země svobody,

ostroví pletich a zisku,

uváznul čelem v ledovcích,

patou svou v hořícím písku;

přeploval moře nezhledná,

vody kde staví se v chlumy,

žasnulo srdce, duše však

v staré se vnořila dumy.

Těch černých očí pohádky

tak se mu do duše vtiskly,

že skryté písně housliček

zplakaly hned a hned výskly,

dojemně, vřele prosily,

vlétaly za noci do snu,

tkalať je bolesť divoká

na touhy zvučivém krosnu.

U věnci slávy ukryta

ohnivá jedová zmije,

slzami jeho pojí se,

bolestmi vzrůstá a tyje;

ubožák bloudí po světě,

kdo pak mu útěchy podá?

housličky červík maličký,

srdce žal veliký hlodá.

Po rodné chatě touha zas

tak bolně prsa mu hnětla,

že duše jeho nazpátek

na křídlech vlaštovčích létla,

každý ton jeho housliček

zpět toužil výše se zvedna,

každý z nich nazpět přiletěl,

každý z nich slza jest jedna.

Toulal se smuten k domovu,

dědův kde parůvek nechal,

slíbal ho, objal, zaplakal

a zase na hory spěchal,

na hory lesem ztemnělým,

jako prv v junácké době,

do mechu hlavu položil,

housličky přivinul k sobě.

Kapradím, bejlím, stéblovím,

těsnotou sosnových sloupků,

ztrácel se myslí vzrušenou

v blankytu propastnou hloubku;

všecko se kolem měnilo:

na stromy stébelka plavá,

hvězdiček body úsvitné

na slunce velká a žhavá.

Křídelce nočních motýlů,

jež se mu nad hlavou chvěla,

vzrůstala v peruť obrovskou,

že se jí obloha tměla;

ze tmy té blesky vyšlehly,

mladistvou naděj mu shnětly,

a zase smutné pohádky

z housliček do světa letly.

Zavzdychal: „Drahá duše má,

zde jsem tě našel i ztratil,

každičkou krůpěj radosti

pohárem krve jsem platil;

bohat jsem, slávou přesycen –

bez tebe žebrák jsem chudý,

volám tě, hledám po světě –

pusto a prázdno jest všudy.

Tvé jest, čím svět mně přizdobil,

tvé, jako hojnost dřív klasu,

tvým srdcem zní mé housličky

dotknutím zlatých tvých vlasů,

tvé jest to všecko napořád,

já jenom v bolestné tísni

utkávám duše paprskem

obraz tvůj do snů a písní.

Odpusť mně, promiň, chvějící

vztahuju k tobě své rámě,

houslemi chci se pomodlit

v síni tvé, v sosnovém chrámě;

duše má křídla poletná

do stínu skrýše tvé nočí,

slyšíš tu píseň z mladých let?

hledám tvé srdce, tvé oči!

„Vrať se mi, drahá duše má,

ukrej se v ňader mých květě,

vrať se mi, dřív než zahynu,

bez tebe pusto mi v světě;

bez tebe hvězdy nesvítí,

s nebe je bolesť má třebe,

kamkoli oči obrátím,

hledám jen tebe – jen tebe! –“

Dozněla píseň – ohlasem

po lese zvuky se nesou,

sosny své hlavy uklání,

jedle se chvějí a třesou;

jelen svou šíji pozvedá,

zasténá v žalobném zvuku,

a sivá v habří žežhulka

volá své tesklivé „kuku!“ –

Po noci chodí houslista,

bolesti po jeho skráni,

po nebi rudý červánek,

po luhu větérec ranní;

marno vše, ona ztracena!

nepřišla v světlušek davu!

do mechu housle položil,

do dlaně prokvetlou hlavu.

Na nebi bílá oblaka –

nebeské koráby letí,

bezpočté písně huslaře

lesknou se na hebkém snětí,

lesknou se, chvějí – ptáčata

hrdélcem z ňader je roní,

co v noci huslař zavzdychal,

to ve dne z nitra jim zvoní. –

Uprchlo leto za jarem,

jeseň se vrátila v kraje,

houslista každým večerem

o návrat ženky své hraje,

hraje, vše marno napořád,

sosny juž žalem se chýlí,

vzdycháním skály větrají,

huslař však nadarmo kvílí.

Hlava se kloní na prsa,

ruka se chvěje a třese,

denně své staré housličky

na staré místečko nese,

sedne si, hlavu uklání –

juž smyčec po strunkách lítá,

světluška v mlází usíná,

houštím zvuk dále se kmitá. –

Ubíhá doba za dobou,

huslař jesť skonejšen v těchu:

našli ho v jaře s houslemi

mrtvého na skalách v mechu,

nechtěli husle z podbradí,

nechtěl mu oblouček z ruky,

snad že i v hrobě loudit chce

čarovné proseb svých zvuky.

Tak jak ho našli, nechali –

mrtev-li, nebo-li dřímá?

husličky svírá pod bradou,

smyčec svůj v pravici třímá;

ústy se tiše usmívá,

pod brvou rosa se třpytí,

v přišedlých vlasech zbloudilá

světluška hvězdou se nítí. –

Pěknou mu snesli mohylu

u prostřed mohutných buků,

větřík sem v jaře donáší

žežhulky tesklivé „kuku!“

brávník zde písně hvízdá si,

mlází si šepce a šumá,

drozdík si tady zasteskne:

„Škoda, že v mohyle dumá.“

V skalách proň vzdychá jezero,

vánek proň běduje v hvozdě,

v úkrytu slavík klokotá:

„Pozdě, žel, pozdě je, pozdě!“

Houká si holub: „Ubožák!“

křepelka zdaleka teskne,

vřesoví v perlách bezčetných

červánkem z rána se leskne.

Milo v tom kyprém úbočí,

vesna když po kraji chodí,

slunečných úzdou paprsků

dujné když větříky vodí,

ale když hvězdy nítí se

a keře poupaty pučí,

po celém hvozdě do kola

jako by z houslí to zvučí:

„Vrať se mi, drahá duše má,

ukrej se v ňadrech mých květě,

vrať se mi, dřív než zahynu,

bez tebe pusto mi v světě;

bez tebe hvězdy nesvítí,

s nebe je bolesť má třebe,

kamkoli oči obrátím,

hledám jen tebe, jen tebe!“

Písní tou bor se zachvívá,

ševelí, šumí a šepce,

staleté lípě voní to

zkázkami v květnaté lebce,

z úkrytu srnka zplašená

v poskoku stane a prodlí,

růžencem rudých brusinek

planina tiše se modlí.

Měsíc když hebkým závojem

ovíjí ztemnělé snětí,

dva stíny v tlumu světlušek

s pláčem si v náručí letí:

na ňadro ňadro tulí se,

hlava se k hlavěnce sklání

a píseň huslí dojemná

zachvívá luhem i strání.

Slyší-li dítě husličky,

zpívá a jásá a skáče,

slyší-li jonák, vzdechne si,

slyší-li panenka – pláče,

slyší-li máti stařičká,

bolest šíp v srdce jí lučí,

slyší-li zpěvák zbloudilý,

z duše mu popěvek zvučí:

„Štěstí! což je štěstí?

muška jenom zlatá,

hvězdou za večera

kol tvé hlavy chvátá;

kol tvé hlavy chvátá,

kadeře ti kryje,

v dlaně hlavu skládáš –

ruka utlačí je!...“

Kráso, ty prosta nádhery,

proč že jsi unikla světu?

kde kouzlo tvého usmání,

hovor, pln vábného květu?

Sklamána na vždy prchla jsi

z života chomolné tísně,

ve snu jen pěvce oblétáš

perutí národní písně!

Pohanou lidí stížena,

utkána úmornou prací,

v přírody místa ukryta

duše tvá v žalu se vrací;

tamo, kde skály velebné

do nebe temeny rostou,

smutna si vážeš na srdce

popěvků kytici prostou.

Tam hlavu v ručky opřenou

toužebně v dálku se díváš,

v propasti věků pohlížíš,

pláčeš a vzdycháš a zpíváš;

tam se ti slza rosičkou

pod temné obrví vkrádá,

a v srdce tebou zvolených

skvoucími hvězdami padá.

Tam tě lze nalézt s blankytnou

perutí velebném vzletu,

tam mechem ňadro kypří se,

tam rtíky hovoří z květů;

tam dlíš v té luzné svobodě,

ne v jarmu chlebařské píle,

v čarovné klidné samotě

myšlénkou žehnané chvíle.

Šťasten, kdo v jitru poznání

hledá tě v přírodě Boží,

kdo tvoje slova dojemná

v zděděné housličky vloží,

šťasten, kdo zvučnou zpěvánkou

pro tebe žaloby zpívá;

na toho z vlhkých okének

soucit i láska se dívá.

Blah, jehož hlavě požehná

ruka tvá, srdce i strůně,

zvučnou by písní vyléčil

toho, kdo zoufá a stůně;

blah, kdo v tvé záři skřivánkem

v popěvcích vznáší se v nebe,

kdo celý život průvodem

hledá jen tebe, jen tebe! –