Dej, Bože, krásnou lásku, ve Vesmír

Dej, Bože, krásnou lásku, ve Vesmír

jež od vrcholků země dosahuje,

jak oblohy modř věčný klene mír

nad životem a srdce opanuje

i duši víc než smyslů závratí.

Takovou lásku, která utratí

dnes vše, co má, a z taje pokladu

přec neubude. Širou zahradu

když skryje sníh, a vůně, která vzrušit

tě přišla z jara, když rozkvétal sad,

se skryje ti, přec ať dá srdci tušit

v tom jedinečném lásky šepotu,

že tisíc květů sladce dříme tu

a touha přijde do spánků zas bušit.

Dej, Bože, poznat lásku věrnou, dlouhou,

jež milovat vždy umí žhavěji

a v jejímž náručí, jež čeká s touhou,

tak měkce je jak v květů závěji.

Takovou lásku, která v dnešky svoje

když vloží sterých přání zálibu,

i pro své zítřky není bez úkoje

a červánky má plné příslibů.

Takovou lásku, která v umírání

vzpomínkou nebe přijde otevřít

a na rty vdechne úsměvu ti zdání

a slova díku: Stálo za to žít!