DEJ MI RUKU...

Dej mi ruku, obzor hoří.

Tys tak dobrá a já smutný.

Smutek s dobrem vyšly hledat

na chvíli své zemské nebe.

V lákající plavé zoři

počaly se hory zvedat

vrhajíce stín svůj smutný:

máme jen už pouze sebe?

Květy těchy mrtvé, prázdné,

v lukách trháme si cestou,

já ti připínám je za pás,

ty mi prsa zdobíš jimi,

srdce bolí, hovor vázne,

těchy hojí, ale na čas,

rány bolí, léta, zimy,

bez ustání, do skonání.

Hřbitov máme. Pohřbíváme,

každý den se čerstvé hroby

otvírají, zapadají

nad vším, co spí spánek sladký.

Často těžká slova máme,

jako hroudy dopadají

na srdce, jak v rakve zdoby,

vyzlacené nad ostatky.

Celý smutek naší raçy

z náhrobků se na nás dívá,

celá tíha zanikání,

lenivého živoření,

dějin finále tu zpívá,

roztříštěné chóru hlasy:

marné snahy, marné chtění,

marné Nazeměvstoupení.

Dej mi ruku... Jsme tu sami.

Půjdeme svých po hřbitovech,

tu tam květy pozdvihneme,

tu tam zralou ostružinu

vonící v těch pustých rovech

s úsměvem si nabídneme,

zrak tvůj, horké drahokamy

rozžhaví se na mém stínu.

Nezatančíš mezi hroby?

Nechceš zpívat píseň žití,

by se všecko probudilo

k nové síle, k mukám větším,

k nadějím, jež jaro cítí,

k vášni, kterou vzrůstá dílo,

frygická jež čapka zdobí,

k větším zlům a nebezpečím?

City živé zdvihnout mohou

zašlé stíny. Ušlapané

květy mohou dále kvésti,

shaslé hvězdy lesk mít nový,

lesy v ticho zkolébané

pohádkou nás zdivit mohou,

může přijít drobné štěstí.

Nezatančíš mezi rovy?