„Dej nám ženy milé! nebes Pane!

„Dej nám ženy milé! nebes Pane!

Nesmírná jest tvoje dobrota;

Bez nich hnusno jest nám života,

A v nás oheň nezbytelný plane.

Proč my bez choti jsme milované?

Čili sladké tužby lopota

V ňádru kněžském méně kolotá?

Jsme-liž netělesní nebešťané?“

Přišel pláč ten před trůn Velebnosti.

Nebe hořem počalo se hnouti

Nad tou slúhův Páně strádavostí:

„„Prosby hříšné nerač vyslechnouti.

Čili Ty jich srdci nejsi dosti,

Jehož vesmír nemůž obsáhnouti?““