Dejanira.

„Kdo pronikne hloub tvojí ničemností,

ó ženo! hnus a vztek se ve mně budí;

tys mohla k netvora se tulit hrudi

a zhrdnout polobohem! Moje kosti

mráz probíhá! – Co síla, co mé ctnosti?

Ó jak jsou bozi ve své slávě chudí!

Zpět v prach a bláto, nebo Olymp nudí,

za zvěří šla jsi v svojí šílenosti!“

Tak zuřil, jeho duše jak noc tmavá. –

V tom sluje u vchodu se kmitl stín,

zved’ skráň – tam stála v lesku svojí krásy.

A její tvář tak drze vyzývavá,

a nahé prsy – a juž strh’ ji v klín,

a v pláči líbal tvář jí, šíj a vlasy.