DĚJINNÁ CHVÍLE.

Není hlasných kročejů po ulicích,

není tísně zástupů, ruchu, šumu,

město celé v čistého sněhu roušce

obvykle dřímá.

Málo vozů bezhlasně jen se smykne

jako tiché přeludy zmrzlým sněhem,

chodců kroky bezhlasně zniknou v šeru,

porůzná světla

jen se pestří v řetězích nekonečných,

než je mlha půlnoční spolkne v dálce,

divně jako strašidla trčí k nebi

balustrád sochy:

Věštců sochy, mudrců, kteří Zákon

druhdy lidstvu vrývali v desky z kovu,

polonazí v chitonech lehkých tady

v sněhové kápi

sedí řadou dvojatou v němé dumě;

jako kolos za nimi v klidné pose

se stem očí planoucích rozložený

parlament leží.

V této chvíli, zpožděný kdy jen chodec

chvátá v náruč rozkoše lehkonohé,

s chleba skývou proletář domů spěchá

po práci denní;

nad tou ladnou budovou parlamentu

v městě líném Fajaků lehkovážných

křídlo dějin v posvátné chvíli noční

tajemně šumí.

Kdo je slyší? Slyší-li, zdali chápe?

Zřídka spělo s tajemnou zvěstí dějin,

dnes tu šumí radostně, vítězícím,

mohutným tempem.

Padá hradba útisků starých, padá,

zle se brání v poslední křeči chabě,

couvá zvolna, nerada jen se vzdává

lepšímu příští!

V tichu nočním poslední val, ten padá

násilností; vzkříšený, prostý člověk

z prachu témě pozvedá, ku výsluní

kráčeti hotov.

Vrácen sobě zdeptaný, ve jho schýlen,

může věřit v ideu dobra, práva,

sám vznést může ku dílu společnému

mozolnou ruku!

Cosi jako očista skonu, křivdy

slavně táhne nad spícím městem v dálku,

dlouhých roků útisky v prach se hroutí

volnosti tuchou!

Starý lidstva nepřítel dál se svíjí,

„Fráze! Fráze!“ opáčí v plané zlobě,

neví, v posled slovo že nesmrtelné

vítězí vždycky!

Ať vše frází! – Svoboda, Rovnost, Právo,

Láska k lidstvu nebudou, nejsou frází!

Ohněm jsou vždy nebeským, který věků

okovy kruší.

V svaté chvíli – neví to lidstva démon –

šum že křídel dějinných letí městem,

nejen městem, celičkou říší letí

v království, v kraje,

slavný letí, vítězný, hlasy zní v něm

valných duchů od věků zápasících

pro to svaté národů právo božské...

Ať letí kámen,

nedoletí... spadne kdes bez ozvěny!

Let však křídel dějinných hřímá dále,

padá v dómy, paláce, nízké chaty,

v císařské síně,

v šero hrobek, v císařské rakve padá,

hlásá všade vítěznou dobu novou.

Zasvěcenec jedině zvuk ten slyší

v tiši a sněhu.

Lid však slavně přijímá s vážným klidem

nové doby poselství – není kroků

valných davů, povyků, křiku, písní,

triumfů, oslav,

jakby cítil: Musilo tak se státi

právem božským, lidským též, co se stalo...

Ale hrůza posvátná okamžiku

nad vším se chvěje.