DĚJINY. (II.)

Však svědomí přec žije ve člověku

i morálky cit. Tolik nutno říci.

On ví, jak jest. A od dávných už věků

jak být by mělo. Svědomí je bdící.

A proto boha stvořil. Dal mu skvící

všech cností soubor, hrdou přímost reků,

dobrotu vzácnou, lásku vítězící

a soudcem zval jej podlostí svých, vzteků.

Leč, chytrák... dal jej kamsi v modro nebe

za slunce, hvězdy, hezky do daleka –

chtěl ošálit tím vlastně trochu sebe?

Či bál se, že by mu jej mohla střísnit

ta dějin jeho hrozná rudá řeka?

Kdo ví? On hrd je, že si jej moh vysnít.