DEJTE MI BOHA!

Ó boha dejte mi, ó boha,

má duše děsně sirá jest

a bolest na ni padá mnohá

v tom děsném zmatku všedních cest,

i zmítá se jak větrem třtina

tak sama, sama na zemi

a úpěnlivě ruce spíná:

ó boha, boha dejte mi!

Ó po božství já volám, modle,

po hvězdě, jež by spanilá

ve všedních trampot bouři podlé

můj každý pocit světila,

ó Moc, bych klesl ve prach před ní

a před ní čelem o zem bil

a svíjel se – co z vřavy všední

by duch můj výš k ní vystoupil.

Ten starý Bůh, ten pohádkový,

v náš nízký prach je stržen dnes,

boj nehodný a denně nový

oň svádí nevěrec a kněz –

a já chci boha vznešeného

a velikého boha mít,

bych k svaté lásce, síle jeho

svůj každý připjal dech a cit.

Tou silou bych se připnul k němu

jak kdysi k Lásce vášnivé,

jež srdci, k žití vzbuzenému,

v svět zazářila nejdříve,

tou silou, která ku Příteli

mé všecko vedla cítění,

tou silou, která život celý

kdys vzdáti chtěla Umění.

Však skutečnost, jdouc svorně s časem,

vše pokácela... Děsná noc

vše halí... úpěnlivým hlasem

ždám v smutné tísni o pomoc.

Nač bez cíle v ty marné boje

se potáceti po zemi?

Ó otročit chce srdce moje,

ó boha, boha dejte mi!