Dekadence.

To ostrov černý jest a pustý jako hrob.

Kolkolem skály jsou a strmí hrozivě.

Uprostřed velký chrám, bez oken, bez okras,

ve mrtvém tichu ční.

Jen brána široká doň vede jediná,

a nad ní psáno je: „Sem všichni vejděte,

kdož jste již ztratili své všechny naděje!“

Já do ní vešel jsem.

Zář rudých plamenů dušeně svítila

ve síni nesmírné pod klenbou vysokou.

A vůně opojná v mé nervy skanula,

dusivá, hřbitovní.

Tam v zadu na konci byl oltář mohutný,

do výše zdvihal se a na něm strměla

postava příšerná, jíž v očích zelených

hrál Smrti úšklebek.

Po stranách její pak dvě stály příšery

v nahotě zhublých těl a očí zvířecích,

a ruce po sobe vzpínaly toužebně:

zášť v zraku divokou.

A pod tím oltářem ležela ubita

Vlasť, Lidskosť, Láska, ty mé sladké symboly,

jež těžce přemohla ta divá příšera

a kalem ztřísnila...

Na měkké podlaze, jež horkem pálila,

jsem viděl tisíce ve změti divoké,

žen bílých přízraky a mužů přízraky

v extasi šílené.

Však horkem udušen a těžkou vůní spit

jsem klesl mezi ně a již jsem zapomněl

na všecko minulé, na čistých záři dnů

a splynul v chaosu.

A pak jsem dýchal zas a vrh se v divý vír,

již odpor poslední prch’ z duše zabité –

však v divé orgii, v té výhni rozkoše

jsem cítil smrti mráz...