Deklamace o nosu.

„Komu čest, tomu čest!“

Tak to v písmech psáno jest,

tak by se i všude díti mělo,

kdyby lidstvo sobě rozumělo;

ale na tom světě kulatém

tak se mnohdy pomatem,

v nadšení že zasadíme

kousek bláta do zlata,

za to ale pohodíme

ryzé zlato do bláta.

Že nemluvím ledacos,

nýbrž pravdu svatou

ze života vzatou,

toho důkazem je – nos.

Co on chudák zkusí,

to se nedá vypsati,

byť by každé péro husí,

dokud pérem bude,

chtělo vždy a všude

utrpení jeho hlásati.

A přec není nos

jen tak ledacos!

Čest mu měla by být vzdána –

ne pak posměch, úškleb, hana!

Avšak těš se, milý nose!

nebudeš vždy povržen;

posavad je pravdou: „Kdo se

ponižuje, bude povýšen.“

I ty ve svém pohanění

dojdeš cti a oslavení.

Slyš! já sám chci v této době

věnovati tobě

dnešní svoje říkání;

uvidíš: než hotov budu,

že ti hojně vydobudu

pochvaly a uznání.

K vám však, posluchačstvo vzácné!

nesu slova úprosu,

byste, když můj jazyk začne

chválu hlásat o nosu,

dobrý pozor na mne dali

a mou řeč si k srdci vzali. –

Víte, moji předrazí,

jaký as to slovo „nos“ má původ?

Mně se zdá, že pochází

nejspíš od „nošení“.

To je dobrý důvod,

moje vzácné shromáždění!

Staří Češi když mu jméno dali,

bez pochyby uznávali,

že ten chuďas bosý

mnoho nosí;

ku příkladu: brejle,

bulíky a hejle,

karbunkule, fackování

a všeliké malování,

kteréž věci ledakdos

nechá navěsit si na svůj nos.

Slovo „nos“ též ukazuje,

jaké úcty nos náš zasluhuje,

že by se měl pro výbornost svou

takřka nosit na rukou.

Teď se ale ptáme:

„Proč pak asi nosy máme?“

Tomu, kdo si hlavu láme,

by se toho dověděl,

za odpověď dáme,

co nebožtík Rubeš pověděl:

„Máme proto nos,

abychom ho nestrkali v ledacos!

Můžeť přijít kámen na kosu,

frňk! – a máme po nosu.

Kdež pak potom jiný vzít?

Tam jít, kde se rozdávají?

Nosy, jež se dostávají,

tuze dlouhé bývávají;

a takž by nám bylo jít

domů – ne-li s jedním šosem,

jistě aspoň s dlouhým nosem.

Proč pak se to asi děje.

že nos číhá z obličeje?

Nu, to zvíme velmi lehce,

vždyť v tom nejsou žádné čáry!

By naň strčil okuláry,

kdo druhého vidět nechce;

bychom za ním chodili,

by nás za něj vodili,

bychom se zaň, jak jen chceme,

pohodlně mohli vzít,

když tu něco vyvedeme,

zač by se měl člověk rdít.“

Takto Rubeš uměl vyložit,

proč nám nebe nosy dalo;

avšak tu je příčin málo,

dlužno ještě jiných přimnožit.

Nos je obličeje ozdoba!

Dejme tomu, že by kdos

neměl mezi očima ten nos.

Jakáž byla by to podoba?!

Děti – ty by se ho bály,

vtipkáři by se mu smáli,

dobří by ho litovali,

zlí by mu zas toho přáli –

nejhůř by se mu však vedlo u holek:

jest vám známo vespolek,

že kdo za holkou chce chodit,

musí se dát za nos vodit,

někdy také zatahat,

ano, aby láska nestydla,

že si musí nechat udělat

z nosu na bulíky nosidla.

Jakž pak by to mohl kdos,

kdyby neměl nos?!

Nosu je též třeba hlavně

ku profilu též i k fronte en face.*)

Myslete si někdo z vás

obraz vyvedený dosti správně

– třebas vlastní podobiznu –

nebude-li nosu mít,

zdaž ji bude někdo chtít?

Nos má též tu vlastnost skvělou,

člověčí že tvářnost celou

na dvě půle rozděluje,

a seč je, se přičiňuje,

dodat lidské tváři krásy.

Bez nosu by obličej náš asi

neměl příliš vábné vnady;

rozplesknutý stejně všady,

byl by, společnosti přezlatá,

jako širokánská záplata.

Dále pak že rozděluje

nos, ten dividátor čacký,

naši tvář, tím umožňuje,

že lze vylípnout – dvě facky;

kdyby tvář šla od čela až ku bradě,

a pak od ucha zas k uchu,

tuť by byla, jak si myslím, v duchu,

jenom jedna facka na snadě.

Nos též dělí oči obě,

cožtě prospěch nemalý;

za to děvčátka ho v každé době

z plných srdcí pochválí.

Tím, že mezi očka leze,

vyměřuje lásce širší meze:

neboť kouká-li se děvčátko

jedním očkem na milého,

může zase drobátko

druhým mrknout na jiného.

Nos i velkou hraje roli

na rozkošném lásky poli:

když o sladké políbení

milostenku jinoch prosí

a už dostal dovolení,

tu se dřív než rtové dotknou – nosy.

Kdo se k vůli zábavě

pustí do vypravování,

ten musí mít v každém rukávě

notnou porci prášení a lhaní,

protože je lež i prášení

nejostřejší zábav koření.

Nos i tady napomáhá;

neboť tak daleko sahá,

že si oči tlučhuby

nevidí proň do huby.

Nos i naše zuby chrání,

jako neproniknutelný štít:

on se opře každé zbrani,

nedopustí zubům ublížit;

on se první vrhne v pračku,

bojuje až do krve,

a když rozbit na omáčku

mrtev sklesne, teprve

vydá střežené dřív sebou zuby

do záhuby.

Nos je také dobrý poddaný:

nebyl jakživ ve vyšetřování,

je loyální tak, že ani

nemůže být udaný;

nemíváť on nikdy ve zvyku

starati se o politiku;

s Uhry drží jenom tak,

že k nim chodí pro tabák;

tím však stát nic netratí –

neboť nos si všecko zaplatí.

Kdo se lidoznalstvím zabývá,

může různé karaktery snadno

prostudovat na dno,

jak se lidem na nos podívá.

Důkaz nebude tu předrahý,

projděme jen lidské povahy.

Člověk, který vypíná svůj nos

nad jiné a vysoko jej nosí,

zajisté je pyšný kos,

jenž má místo mozku hnízdo vosí.

Kdo si na nos nechá věšet všecko

a se klátí jako třtina,

buď je posud nedospělé děcko

nebo rodem z Hloupětína.

Komu nechce ledacos

jít pod jeho hrdý nos,

o tom dle Lavaterových kněh

můžem říci bez obavy,

že je trochu tvrdé hlavy,

neb dokonce Ultračech.

Kdo rád do všeho nos strká,

hasí, co ho nepálí,

tiché, mírné lidi trká,

již mu ani vody nezkalí –

o tom důkazů lze podat na fůru,

že je smělý Všetečka,

a že nosí z Německa

na východ svou kulturu.

Která dívka ráda nosík krčí,

myslíc si, že pohodlně strčí

všecku moudrost, jakou zná náš svět,

do starého „amazonenhutu“,

jistě byla v Praze v „inštitutu“

a je tuze „kepildet“.

Pak je na světě i lidí dosti,

kteří z pouhé úslužnosti

na nose si dají tancovat,

slámu pálit, dříví štípat,

kroupy tlouct a jehly sypat –

ba i kteří dají za to plat;

kteří, když má panstvo výlet,

do nosu si dají střílet,

a když jim ho urazí,

ještě poníženě poděkují,

potom ve strachu a v nesnázi

k „Milostem“ zas přistupují

a je na kolenou prosí,

by se panstvo smilovalo

a jim povolení dalo,

by si směli přilepit zas nové nosy:

lidé takovéto lehké měny

jsou dle toho k poznání,

že své nosy mají otřeny a otlučeny –

od samého patolízání. –

Nos má sídlo svoje pode čelem,

v kterémž rozum vládne,

z čehož každý hned uhádne,

nos že rozumu je nositelem.

Já však tvrdím ještě více:

nos – to je ten rozum sám!

Nechcete-li věřit, podám vám

důkazů až na tisíce.

Když vyvede někdo kousek hloupý,

nebo, jak se říká, když si koupí

horempádem v pytli zajíce,

a když potom, ač už pozdě, cítí,

že mu rozumu zasvitla dennice:

tu se honem za nos chytí.

A proč to? Nu pouze proto,

poněvadž teď uznává,

nos že rozumu vždy dodává,

a že s ním se poradit měl o to.

Když tak někdo, sprostá duše,

kterýž na vtip příliš nedrží,

od leckoho jednoduše

hodný nos si utrží:

a když potom v počínání svém

více v radu vchází s rozumem:

kdož ho vede v Minerviny brány,

ne-li nos ten darovaný?

Ten naň stále volá: „Ipse! –

Chyť se za nos! – Vtip se!“

Také slýcháváme výrazy:

„Hodný nos! –

Dobrý nos!“

To však, moji předrazí,

není jedno a to samé.

Hodný, čili dlouhý nos

může nám dát ledakdos,

jak to z vlastní zkušenosti známe;

dobrý nos však, který cítí

napřed, co a jak má býti,

který nikdy neklame,

ale spravedlivou skytne radu,

kam můžeme strčit bradu,

nebo kam ji strkat nemáme –

takový nos v žádné apatyce

nedostanem ani za tisíce. –

Moh' bych ještě dlouho zvonit

o záslužných výbornostech nosu.

Bylo by to však jen vítr honit,

sušit prach a kropit rosu.

Kdo chtěl, poznal již z mé řeči,

kterak nos je užitečný nám;

a kdo nechtěl, toho nepřesvědčí,

kdyby k němu mluvil anděl sám.

A když anděl minul by se účelem,

jakž bych moh' ho dojít já,

kterýž, jak mne každý zná,

nejsem ani svatým ani andělem!?

Pravíť mi můj dobrý nos,

abych neživil té marné touhy,

sic že by mi padl v los

hodný nos a hodně dlouhý.

Proto musím řeč svou zkrátit.

Dovolte jen, moji předrazí,

bych směl ještě slůvko ztratit

o tom, jak se s nosem zachází.

Jeť on ubožák, ten nos!

V zimě v letě chodí bos;

musí snášet horka, mrazy,

do všeho jím každý vrazí,

a na místo ochrany

dostává se mu jen pohany.

Což pak vy, kdož nosy máte,

tak jste zcela bez citu,

že jim nijakou nedáte

ochranu ni záštitu?

Když tak často vyhodíte

marně mnohý tolárek,

proč též nosu nezřídíte

aspoň jednoduchý futrálek?

Jsouť sic tady mezi námi

mnozí muži, ba i mnohé dámy,

co přec služby nosu odplácí:

jsou to šňupačky a šňupáci,

a pak ony dámy laskavé,

kteréž mají essbouquetty,

aqua vitae, pačuli, eau rose*)

a pomády voňavé,

čímž tak někdy z etikety

trošku vyčastují nos.

Ale což ti pořídějí

proti nevděčníkům přemnohým,

kteří s nosem zacházejí

jak s otrokem ubohým! –

Proto nyní k láskám vašim

ve jménu všech nosů vznáším

prosbu snažnou, srdečnou:

„Važte si vždy nosu, važte,

odměnit se jemu snažte

uznalostí povděčnou!

To, čím nejlíp se mu odsloužíte,

čím ho nejvýš oblažíte,

to je nepatrná věc a nevinná,

k tomu ku podivu laciná;

za čtyři neb za pět nováčků

prodá vám to tabáčník neb kupec,

a ta věc je – řádný šňupec

tabáčku!“