Deklamací v kaputě.

Také na mne přišel řád?

Také já mám něco povídati?

Já nic nevím, moji zlatí!

Kdybych věděl, milerád.

Či snad myslit ráčíte,

Že jsem řečník jakýsi?

To se trochu mejlíte –

Řečník leckde na hřebíčku nevisí.

Řečníkem být – k tomu třeba mnoho!

Povím vám jen výtah z toho,

A již uvidíte, jaký toho stoh:

Předně má být švarný hoch,

Aby získal řečnickému stavu

Postavou již ňákou slávu.

Krásnější je krásná růže,

Z krásných-li se lístků vyvine;

Krásnější je krásné bůže,

Z růžových-li mráčků vyplyne.

Krásná tvář – ta, moji zlatí,

Časem víc než zlato platí;

Co se kráse všecko promine,

To je vám až jemine!

Řečník má mít černý frak,

Jak sníh padlý rukavičky,

Aby – třeba řečnil tak a tak –

Dělal přece vtipné kličky,

Vynikal i nad kritiku;

K tomu má mít mrštnost ve jazyku,

Zvučný hlas a bystrý zhled,

Hnedle tam a hnedle zdeť;

Obličej však takový,

By se v jeho klidné tváři

Čísti dalo jako v slabikáři –

Pak je řečník hotový!

Aby ale za to jako náhradu

Nevyzískal pomluvu a klevety,

Musí míti ještě manšety,

Manšety a – kakadu;

A pak v kotrbě,

V té své osvícené nádobě,

Nejmíň šestnáct řečí v zásobě.

Já bych řečnil – ale tak –

Nemít bíle rukavičky,

Nevědět, jak dělat vtipné kličky,

Nemít frak,

Nemít manšety a kakadu –

Toť bych letěl k svému západu!

Bez vesla se pustit na moře,

Holou rukou chytat ouhoře,

Bez přípravy do řeči se dát –

Toť by se mi musel každý smát!

Všudy prý se ale na to nehledí?

Vem to tedy šlak!

Ať je to již tak a nebo tak;

Vždyť pak ve fraku snad rozum nesedí,

Manšety a kakadú

Neomoudří hloupých nápadů,

A ta bílá rukavička

Neudělá z Poldy andělíčka.

Tedy mluvit? – ovšem! – ale co?

Pravdu? nechci; k čemu to?

Pravdotluk-li hledá oslavu,

Otlukou mu housle o hlavu.

Lháti? nechci také; lhát je hřích;

S hříchem hráti – žádný smích!

Kdo pak by mně za to něco dal,

Kdyby na mne pro nějaký žertík

Přišel čertík?

Proč bych tedy lhal?

Nalhou toho básníkové,

Milenky a miláčkové,

Až se rdějí nebesa!

K čemu tedy dříví nosit do lesa,

Do Vltavy vodu,

A mít z toho škodu,

Konečně pak ještě smích?

Nechci lháti – lhát je hřích.

Hanět? – Také vyhlídka jen bledá;

Něco – to se nesmí hanět,

Jiné – to se hanět nedá,

Jinde místo hany musíme se klanět.

Hanět módy, šněrovačky –

Škoda času, to jsou hračky:

Kárej, hřímej – malý strach,

Marně na zeď házet hrách.

A pak, co tím člověk vyvede?

Hanět každý ťulpa dovede.

Chválit? ovšem, to se musí;

Kdo nechválí, ten se spálí.

Ale co? – ach, to jsou těžké kusy!

Dobré – to se samo chválí;

Chválit chod a rozum husí,

Chválit stvůry hříchobledé –

To našinec nedovede.

Řečnit ale přece mám!

Ale co? a kudy kam? –

Pravdu máte v slabikáři,

Lásku v každém románu,

Lež najdete v kalendáři,

Rozum v drahém županu,

Mládenec v kupeckém krámě,

Panny chová dětské rámě,

„Věrnost“ naleznete v slovníku,

V péru jed a v jazyku,

Ideal svůj v sobě,

Pokoj svatý v hrobě.

Vždyť to všecko znáte, moji zlatí!

K čemu tedy škváry přemýlati?

Škoda času, škoda plic!

Ptáte-li se ale, páni,

Co nám zbylo k rokování –

Odpovídám: Skoro nic!

Nic je ovšem trochu málo,

Kdyby se však na tom stálo,

Přec by se i z něho něco dělat dalo.

Někdy sami radní páni

Dlouhé mají rokování –

Nechci býti sudičem –

Kdybyste se jich však ptali:

O čem pak ste rokovali?

Uslyšíte – o ničem.

O ničem již ani slova víc;

Neděláme beztoho teď nic,

A pak ještě mluvit o ničem –

To jest: býti dvojím času mařičem.

O ničem si, moji zlatí!

Budem něco povídati –

A to sice, jak mi jednou v Praze

Bylo blaze.

Mnohý, chtě se vyhnout všemu zmatku,

Začíná hned od začátku –

A sic nejradč od stvoření světa,

Popisuje smutný v ráji pád,

Líčí Mathusalemova léta,

Potom přijde na Nimroda řád;

Pak nás vede, hbitě běže,

Kolem babylonské věže,

By však zmnožil naši lopotu,

Pustí na nás světa potopu;

Po potopě přijde k nám

Sem a Jafet a pan Chám;

Pak nás hubené a bledé

Z Kanaanu do Egypta vede,

Vypravuje široké a dlouhé historie,

Jaké Židé měli mizerie;

Dává stavět z cihel pyramidy,

Onny památníky hrůzné bídy;

Opustiv pak tuto památku

Ukáže nám v Nilu ošatku,

Popisuje metly Faraonů,

Egyptčanů hněv a hoře;

A když přejdem červené to moře,

Bychom mohli dále jít,

Ukáže nám slunce v Gabaonu,

Z Gangesu nás nechá pít;

Podav nám pak bambusové hole,

Uvede nás až do Konstantinopole;

Tu nám vyjeví, že Turci světí pátek,

Popisuje Tulipánů svátek,

Dýmek kouř a z kávy páru,

Zahubení Janičárů,

Turban, Peru, měsíc skvělý,

Hurisy a Dardanely –

A teď hbitě z Cařihradu

Rovnou cestou k Bělohradu!

Jdeme dále; blíže Mohače

Sedne si a zapláče,

U Sigetské brány

Nechá vypadnouti Mikoláše,

A když spatří Budín ze Salaše,

Nechá kázat Kapistrány;

Chtě nás posléz vykřísiti z mdlob,

Přivede nás na tokajské víno,

Není mu však ještě líno,

Atilův jde vyhledati hrob.

A nežli se odtud do Čech vypraví,

Ve Lvově se ještě zastaví,

Potom do Brna skok po železné dráze,

Kdež nám, nežli kočí kolo namaže,

Ještě vycpaného draka ukáže –

A pak hbitě k naší milé Praze!

Tak to jiní dělají!

Ať si ale způsoby své nechají.

My se všem těm oklikám radč uhneme

A hned s věcí hlavní začneme.

Pozor tedy na pohádku!

Tuhle sem byl v jednom nobl-bále –

Ne, ne, abych nelhal hnedle na začátku,

Nebylo to v žádném bále – ale –

Dobře, na jedné to bylo veselosti

S nejvybranější snad společností.

Ohlednu se trochu kolem,

Aj! tu za širokým stolem

Šestnáct pánů muzikantů sedělo,

Z nichž se ani jedinkému

K největšímu podivení mému –

Slyšte! – píti nechtělo.

O těch dosti!

A hned k slavné společnosti.

Ženich, obraz mladinkého muže,

Stár moh’ býti asi třidcet let;

Nevěsta, ten rajský květ,

Nebyla již dítko žádné,

Ale plna krásy panny vnadné,

Let měla as čtyrykráte pět;

A jak sladké povídaly hlásky,

Dali prý si oba ruce z lásky!

Při ní byly čtyry družinky,

Utěšené dušinky;

Slyšte: ony nevěřily,

Že ten hezký čepeček,

Jímž nevěstu očepily,

Ač byl skoro samé kvítí,

Někdy lehčím může býti,

Nežli jejich věneček!

Nechám družek, hledím dál.

V koutě letný člověk stál,

Skromný vyvoliv si stan;

Bylť to, jak mi řekli, velký pán,

Který své a sebe znal,

Dobře viděl, hezky psal,

Mnoho dělal, málo spal,

Často dával, zřídka bral;

Staré známé ještě znal,

Nehrozil se svého sluhy,

Neměl dnu a neměl dluhy!

Byl tam také jeden básník český,

Ještě mladý, švarný, hezký,

Hezčí ještě měl však frak;

A když pravil jonák smělý:

„Ten sem vyveršoval celý!“

Divím se, že tomu tak;

A když nás tu žádný nehlídal,

Tu mi ještě povídal –

Ač se jižjiž končil Leden –

Že má doma ještě jeden!

Byl tam také jeden z kritikusů,

Který z každinkého kusu,

Dřív než na něj důtky upletl,

Skoro celou stránku přečetl!

Byl tam novinář, a ten jak piskl,

Mluvil pravdu, jakby tiskl;

Kolem něho paničky a páni stáli,

Poslouchali, trochu se i smáli.

Byly tam i houfy slečinek,

A ne sice planých růžinek!

Nebylyť to liliátka zvadlé;

S nimi švarní panáčkové –

Slyšte prosím věci nové! –

O počasí, o divadle,

Ač vám s nimi dlouho hovořili,

Ani slova nemluvili.

Moudré panny v karty hrály,

A ty ve svých písničkách

O svých nepřítomných sestřičkách

Jenom dobré povídaly.

Ach, jak sem to šťasten byl!

Škoda jenom, že mi moje štěstí

Osud ocelovou pěstí

Jednou ranou rozrazil!

Neboť sem se – probudil –

Do okna mi koukal den –

A já musel vzdychnout: Hloupý sen!

A teď ještě něco všechněm k potěšení!

Moudrý řečník hledí uschovati,

Co má nejlepšího, naposled,

Na celou řeč sladký med;

Protož také já tak učiním, –

Aspoň upřímně se přičiním.

Slyšte tedy, moji zlatí!

S deklamací jsem již u skončení –

A to jest to celé potěšení!

Šlo to arci všecko trochu mrzutě –

Byla to však jenom deklamací v kaputě!