Deklamační kvodlibet.

Dovolím si, moji velectění,

s vyhrazením úřadního povolení

nový genre přivést na tapet,

jest to: deklamační kvodlibet.

Deklamátoři dřív za to měli,

každá deklamace

celistvá že musí býti práce

a že hříchu by se dopouštěli,

kdyby o něčem víc mluvit chtěli

manželství neb jiné otázce

hýbající světem

od pradědů k dětem.

Jeden mluvíval dvě hodiny,

maje za předmět svůj jediný

chválu mužského jen pohlaví;

jiný řečnil jenom o ženských

nebo o otázkách vlastenských,

třetí o počasí nebo o zdraví –

to však se mi zdálo

všecko mnoho nebo spíše málo,

pročež maje ducha jako rtuť,

přemýšlel a hádal

jsem i bádal,

až jsem našel deklamační všehochuť,

kterouž bez váhání

předkládám vám tímto k ochutnání.

Manžel poodejde z domu

večer k „labuti“ neb k „stromu“,

a co zatím jeho stará spí,

vykradou mu pobertové zlí

celý dům

jako jedno lilium!

Stará, poněkud již hlucha,

k tomu slepa též,

neviděla ani neslyšela,

když se „transakce“ ta v domě děla.

Muž pak po ránu se stuchá:

„Bodejž zlodějskou tu spřež –

všecko odnesou mi potají,

(pane bože, řež je, řež!)

jenom starou mi tu nechají!“

V společnosti

sedí mladík plný bujarosti,

zdravý jako buk,

pojednou však na smrt zbledne, v prach

klesaje tu ve mdlobách

přírody ten „meisterštuk“.

„Co se mu as stalo?“

ptá se každý hrůzou překonán;

doktorů se pár hned o to vzalo,

aby na živu byl zachován.

Posléz objeví se nemoci té vznik

bystrozraku pánů mediků:

vykouřil prý vám ten nešťastník

několik rakouských doutníků!

K volbám v městskou radu

přítel zve tu přítele,

ten však vymlouvá se nesměle

na jakous prý v hlavě vadu,

bolení neb píchání,

trhání neb škubání.

„Nesmím,“ praví, „sundat noční čepici,

s tou pak nemohu přec k volbám v radnici?“

„„Ty můj milý,““ přítel prohodí,

„„maličkost ta pranic neškodí,

ano, naopak – ta noční čepice

doporučí tě tam velice,

tak že bez vší závady

dostaneš se i s ní do rady.““

Nedávno vám krok můj pozabloudí,

do jakési boudy,

kde prý ukazují, ty můj pane,

věci nikdy posud nevídané,

zvláštnosti a rarity

první kvality.

I dám sobě říc' a vstoupím tam;

ptáte se pak, co tam nalézám?

Povím vám to, drazí, bez rámusu:

zde tu naši „svornost“ v špiritusu.

Kdykolivěk deklamuji

nebo říkávám,

vždy se po tvářích kol dívávám

a pak v duchu sobě opakuji:

kterak tvářích na vašich

bujný teprv rozkvetl by smích,

kterak pochvaly

díl bych stržil věru nemalý,

kdy bych jednou náhodou tak směl

deklamovat, co bych chtěl!