Děkování a prosba k Bohu za přátely.

Každý Křesťan nechať zpívá!

Zvučtež díky převděčné,

Tomu, jenž se na prach dívá,

Slyší hlasy srdečné,

Nemámli ho oslavovat,

Toho, jenž mi z milosti

Od mé první mladosti

Ráčil štědrost prokazovat?

Všeho, co jsem, a co mám,

On jest štědrý původ sám.

Jakováby radost byla,

Jížby přítel neužil,

V žalostby se proměnila,

Kdybych v samotnosti žil,

Jako na pouštibych bloudil,

V kládbu zemi oddaný,

Od žádného neznaný,

Bez přítelebych se troudil,

Veseleji, zpěve můj

Zniž, vy bratří, spojte svůj.

Díka tobě z duše celé,

Že sem v lůnu rodiny

Mnohé dožil převeselé

Zemských let svých hodiny,

Díka za všecku tu radost,

Jíž sem požil z lásky těch,

Jenžto nejvěrnější všech

Semnou strávili svou mladost,

Ruka tvá mne spojila

S nimi, svazek stužila.

Díka, žes mi mnohého dal

Na mé cestě přítele,

By mne v ctnosti posyloval,

Kdyžbych kráčel nesměle,

Jenžby radost semnou dělil,

Již mu ruka daruje

Tvá, když kříž mne sužuje,

Jenžtoby mne obveselil,

Mne, když padám, pozdvíhal,

K předu semnou pospíchal.

Tobě obětuji radost,

Jenž mi z srdce přítele

Plyne, zhřívá duše žádost,

Jako slunce vesele;

V milé přátel společnosti

Cestu zemskou dokonám,

Jenž mne k tobě vede, znám,

Pozdvíhnu se k vysokosti,

Potom dojdu u trůnu

Tvého přátel korunu.

Všem, jenž blíž neb v vzdálenosti

Milují mne srdečně,

Požehnej sám z vysokosti,

Ach! ty žehnáš převděčně;

Nerač, Pane, oslyšeti

Jejich prosby, žádosti,

Jež ti budu v tichosti,

Snad y za mne přednášeti,

Y když tajně vzdychají,

Nechť tvou pomoc poznají.

Když pak po vší zemské strasti

S nimi předc se rozloučím,

Uveď do ctných přátel vlasti

Duše, kteréť poroučím,

Po nynějším utrpení

Dejž se nám tam shledat zas,

Kdežto nezní pláče hlas,

Kde víc není rozloučení,

Bohu vždy se vzdává čest,

Přátelství pak věčné jest.