DĚKUJI...

Jak zařezaní mlčeli jste klidně,

co jako houby po dešti

nám vyrůstalo jasně očividně

národní velké neštěstí,

půl děti a půl blázni od dne ke dni

s ješitou starým na špici

jste sunuli se, pošetilci bědní,

za jezdeckou tou čepicí,

když slez pak s koně, na nějž vyšplh čile

se mužík prázdný dřevěný,

vy samozřejmě přiběhli jste mile

a drželi mu střemeny

a za ním šli a naslouchali řečem

o jeho já, tom velkém neklamném,

jež nenechalo pochyb u vás v něčem,

o státě vašem významném –

teď vše je pryč, i geniální hlava,

opery její, bujné sny,

stát sotva dýše, těžce postonává

a tak tak žije smutné dny.

Vy procitáte, tisíce vás vidí,

co chyb tu a že možno nebylo

vše nějak zvrátit u bláhových lidí,

tak všecko bedně skončilo.

Ač každý viděl... každý ovšem myslí

jen sebe sama... každý, to byl on...

tak vylízáte z děr svých, moudří sysli,

dnes každý bije na výstražný zvon –

dva tři se sejdou, rozbor situace

soud nad minulem, proroctví

a úsudky, že potřebí je práce,

a kde že začít, prý se ví,

tož židé, hromadění prebend, příjmů,

restrikce osob, úřadů –

a mě též k vyvršení jaksi šprýmů

zvou blahosklonně v poradu,

prý jisto, že jsem s lecčíms nesouhlasil,

a známo, za co bojuji,

tož přijít mám tam, abych také hlásil,

že s nimi jít chci... Děkuji.