Děl diamant, jenž v prstenu se třpytil:

Děl diamant, jenž v prstenu se třpytil:

Já malý jsem, a ty jsi velká, skálo,

však v hraně každé – a těch není málo –

svit slunečního paprsku se chytil,

by leskl barvou se a ohněm svítil –

a tvrdý jsem, když ostří mé tě rvalo

a v tebe, skálo, dál a dál se dralo,

tvůj pevný sloh se měkkým prachem řítil.

A skála děla: Podobám se Bohu,

jsem veliká a sesouti se mohu

a padnu-li, rozdrtím svými vzteky

i člověka, jenž v prstenu tě nosí,

i tebe, ač jsi plný třpytné rosy,

že sotva poznají vás pozdní věky.