DELFÍN

Za dlouhé plavby bývá tak:

mír zažívá tvá paměť, zrak,

jak uplývá den po dni,

cos jako tupá Nirvana,

když loď je cele vydána

jen nesmírnosti vodní.

Jen vír a hukot, šelest pěn,

ať kalná noc jest, čirý den,

tě ovíjí a tiší,

tvá hmotnost taje, ulétá.

A sloučen s duší prasvěta,

jsi tajům bytí bližší.

Vzduch spojen s vodstvy šum a kyv,

jsi zmámen steskem perspektiv

a tíživostí jsoucna,

kol z vesmíru a pouště vod

zní potácivý chorovod

na slova touhy vroucná.

A ještě kýsi zpěv a kvil,

loď provázeje na sto mil,

se ve tlum živlů vplétá,

jenž ducha plavců vyděsí,

jsa cizorodou příměsí

v dech mystického světa.

To delfín, plachý, snivý druh,

je účasten tvé touhy, tuch,

když’s ušel pevné zemi.

Kyň ještě rukou! Šátkem toč!

Smutno je plavci. Neví proč,

živ jsa jen nadějemi.