DELIBAB.

Já poprv v Petöfim jej poznal jsem,

pak v skutečnosti zřel jej na poušti

a ptal se: je to okno, odkud v zem

své bájné divy nebe propouští?

A naposled jsem stih jej v srdci svém:

má píseň pěla, ptáče ve houští,

co fantastické obrazy se nesly

jak vichřicí kol duhovými vesly.

Ó čisté vidiny vy z edenu,

jste oas duše klidné zrcadlení?

vy žehy rubínových plamenů

v slz opálů a v ametystů snění,

ó sladké zjevy, jak vás vzpomenu,

hned jak bych slyšel zdáli temné hřmění;

vím, život máte svůj, duch po něm prahne,

však smrtelné jej oko neobsáhne.