DELIRIUM.

Zhlížela se v milé, věrné zraky,

jenž dnes neuvyklým ohněm plály;

zděšena tou vášní, halila se v mraky,

ale tajný žár co z oka číhal,

divným odporem ty mraky stíhal,

svědče, že ty ústa v hněvu lhaly.

Luzný purpur, hřích to, že přec marně,

nad tím klamem roztopil jí líce,

a ta ňádra zdmula se tak čarně,

zjevujíc mu srdce svatyni –

že jsem nezřel v ní jen pannu více,

ale sladké vášně čirou bohyni.

Jaký div, že opojen jsem zlíbal,

co mi vstříc tak půvabně se zdmulo! –

Byl to míru vrah, jenž nás teď ukolíbal?

Z očí tvých mne náhlý stihl blesk,

z prsou tvých se vyrval temný stesk,

a co vřelo, v páry rozplynulo.

Ale tys tu slzu, co mi zkanula,

proniknouc ku zřídlu, odkud zplanula,

provázela zřejmým vděkem lítosti;

vzájemné pak lásky přesvědčení

v nejblažší nás vrhlo rozčilení,

jímž nám pravý svátek vzešel milosti.

V dávno ždanou proměněna milku,

již bez bázně jsi se přitulila,

řkouc: ach, odpust mi tu vzdoru chvilku;

byla poslední, však nyní budu tvou;

zlíbej, co ti draho, zkoj tu touhu svou,

láska tvá si dávno vděk ten zasloužila.

Zulíbána, jen ses usmívala,

nevýslovně sladkou hrdostí.

an z tvých vděků duše rozkoš ssála,

tak že zpita zdrojem blahosti

hlava má ve víru kolovala,

až jsem ti kles’ k nohám – zmámen vděčností.