Delirium.

Ze šedých oblaků v mé srdce smutek kane;

listovím hraje vánek večerní.

Šeř z nebe snáší se jak roucho z fial stkané;

má duše leží na loži a sní.

Zřím známou bledou ženu, která zvolna choří,

a krutá smrt už z tváří hledí jí,

zrak z pola přivřený horečným leskem hoří,

jakoby procit z divých orgií.

Zas zrak můj dráždí onen trpký zjev,

a vždycky znovu bouří moji krev

ty tváře skvrnité a ňadra žalem bledá...

Vše mizí. Vůně pluje ze zahrad.

Jak pocítil bych prázdné hrobky chlad,

ocean utrpení v duši mé se zvedá.