Dělníci na vinici.

Člověk hospodář kdys vyšel za dennice

Dělníky najímat k sobě do vinice.

Našed dělníky, o peníz a mzdu denní

Umluvil se, a je bez prodlení

Poslal všecky na vinici svoji.

A když vyšel pozděj při hodině třetí,

Uzřev jiné dělníky tu, ani stojí,

Vece k nim: „Aj, nesluší vám zaháleti,

Nuže, i vy jděte na vinici moji;

A za mzdu vám,

Což spravedlivého bude, dám!“

I šli dělníci dle páně slova.

Hospodář pak na to vyšel znova

Při hodině šesté, při deváté,

A též dělníky, do díla nenajaté,

Najal si a poslal na vinici svoji.

Posléze když jedenáctá docházela,

Vyšed, lidi našel, ani darmo stojí.

I promluvil k ním tato slova vřelá:

„Co se hříchu nebojíte,

Že den celý zaháleti smíte?“

„Ach, stojíme tu, ač nám toho žal,“

Řkou mu krotkou řečí

Ubozí ti zahaleči: –

„Že nás dosud nikdo nenajal.“

„Nuže,“ hospodář dí, „dělati-li chcete,

I vy na vinici moji rychle jděte,

A já za mzdu vám,

Což spravedlivého bude, dám.“

U večer pak pán šafáři vece sám:

„Dělníky vše zavolej,

Mzdu jim náležitou dej,

Počna při posledních

Po penízi vyplať až do předních!“

A tak přišli sobě pro výplatu

Nejprv ti, kdož byli v pilném chvatu

Jenom od hodiny jedenácté pracovali;–

A ti každý po penízi vzali.

Posléz přišli první, doufajíce,

Ze štědrých že rukou vezmou více.

Ale i ti přední

Nevzali leč po poníží jak poslední.

A když byli mzdu svou umluvenou vzali,

Proti hospodáři reptati se jali:

„Aj poslední tito přišli před večerem,

I ač hodinu jen jednu pracovali,

Předce za mzdu právě tolik nyní vzali,

Co my z rukou správce tvého bérem.

A žes nařídil to sám:

Rovné učinil’s je nám,

Kteřížto jsme po den celý

Nesouc břímě práce, horkem utrpěli!“

Hospodář to slyše,

Vece jednomu z nich důstojně a tiše:

„Příteli! však nečiním já křivdy tobě.

Vzpomeniž pak sobě,

Zdali na den z peníze jsi se mnou nesmluvil?

Či chceš, abych tobě kvůli méně dobrý byl?

Což jest tvého, vezmi sobě,

A jdi, kam se zdá ti!

Já pak chci též poslednímu dáti

Tolik jako tobě. –

Aneb zdali činit nesluší mi,

Jak chci vládnouť s věcmi svými?

Či zášť má býť v oku tvém,

Já že dobrý jsem? –

Nuže, jdi a věda již, co u mne platí:

Uč se lépe – milovati!“

A prvními takto poslední se stanou,

Jichžto srdce čistá láskou planou,

A posledními zas první budou,

Zůstavivše duši v lásce chudou;

Nebo povolaných jestiť mnoho:

Vyvolených – málo z množství toho! –