DĚLNÍCI PÁNĚ.

Hoj, chlapče, kladivo mi dej,

co nejtěžší je v dílně,

ním rámě své též navykej

na tvrdé rány pilně;

neb jednou doba přijde ti,

kdy padne váha na ně,

kdy svatý boj tě posvětí

též na dělníka páně.

Když já jsem v tvojich letech byl,

již znal jsem zbraní mávat,

a za cit, jejž Bůh v ňádra vsil,

zřel bratry dokonávat.

Tu láska k drahé svobodě

mi vtiskla pušku k ráně,

tu žehnali nám v národě:

„Dělníky buďte páně!“

Práporec volný zašuměl

po vlastech od Paříže,

což rád bych já tam také spěl,

však stáří krok můj víže.

Nebýt ho, chlapče, dávno bych

přeletnul hory, pláně,

bych zlomil nepřátelů pych

a dělníkem byl páně!

Tam hvězda netušených krás,

jak nad Betlemem chvěje,

a děcko – volnosť zrodil čas,

co dárcům vstříc se směje.

A hle! králové z východu

též jdou mu věnčit skráně –

vždyť mnohý z jejich národů

již dělníkem jest páně. –

A krásná hvězda života

národům k činu kyne,

že v rumech trůnů despota,

jak černý Jidáš hyne. – –

Mé rámě slábne, slábne hlas –

já nepůjdu as na ně – –

nuž, chlapče, buď ty nyní zas

dělníkem silným páně! –