Dělnická bajka.

Vypráhlý čtverhran, pokrytý pískem,

tak jako srdce spálené mukou.

Tribuna prostřed, v ní stojí dělník,

zástupu kyne mozolnou rukou:

Přátelé moji, poslyšte bajku,

pohádku vzatou z života roba,

nebručte napřed, věřte, že dneska

pro bajky jestiť nejlepší doba.

Vše řeknu vám tu, jak mi to kdysi

můj starý tatík do srdce vrýval,

když přišel domů sedřený z dolů

a zmrzlé údy u kamen zhříval...

Tak stál kdes palác v daleké zemi,

v něm plno strojů, popruhů, koles,

vše skřípe, vyje, bouří tu divě,

jak vichr, jenž se opírá o les.

Vzduch žhavý nad vším jak příkrov visí,

promísen parou a puchem z uhlí;

od země mráz však do výše číší,

od země, jejíž povlak je ztuhlý.

A v této směsi horka a zimy,

zápachu, páry, prachu a špíny

zříš, jak sem tam se míhají stále

postavy lidské, matně jak stíny.

Vlasy jich potem spečeny k čelu,

prsa jich nahá, jizvami zrytá

a s rukou jejich břemeno těžké

v hloub strojů jako pápěra lítá – –

U stolu tam viz – zmořené dítě,

sotva mu může čtrnáct let býti,

prsty své tenké s horečným chvatem

vplétá a noří v chuchvalec nití.

Zpívá si k tomu písničku chmurnou,

že to až srdce mrazí a chytá,

zdá se ti, že v síť křehkých těch nití

to děvče celou duši svou vplítá.

A o čem pěje, co jí s rtů splývá?

„Kdo budeš nosit šaty z těch nití,

vzpomeň si na to, že choré dítě

ztrácelo při nich své mladé žití.

Vzpomeň si na to, až budeš z plesu

v šatech těch domů pyšně se vracet,

že za tu práci tvor malý, bídný,

dostal kdys pouze krejcarů dvacet.

A že z těch peněz, jichž je tak málo,

– a jichž máš sama víc, než je třeba –

musím já matce, jež doma zmírá,

koupiti aspoň kus toho chleba.

Vzpomeň si na to, otevři srdce

a strhni cár ten se sebe pestrý,

přiběhni ke mně, zvedni mne k prsoum

a rci mi sladce: vždyť jsme přec sestry.

Rovny jsme sobě před bohem živým,

rovny jsme sobě před celým světem,

proč já mám žíti v bohatství, pýše,

co ty zde hyneš v zášeří kletém?

Dost velká trýzeň pro tebe, dítě,

že smrt ti matku z náručí bere,

proč k těmto mukám měla bys ještě

snášeti hladu útisky steré?“

Dál pěti chtěla – v tom do vnitř náhle

vrazil muž velký v kožichu měkkém.

„Mlčíš už jednou, rebeli v sukních!“ –

křik na ni zhurta, s patrným vztekem.

A chyt ji za vlas, vlék kolem stolu.

„Braňte mne!“ křičí robě to malé.

Marný však výkřik. Postavy bledé

síní se plíží bez hlesu dále.

V tom slyš však! Strojům jakoby rázem

výkřik ten vdechl život a duši!

Umlkl skřípot, supot a hřmění,

jak tisíc zvonů ve sluch to buší.

Slyš! Stroje zvoní, jásají, pějí:

„Dokud lid v sebe důvěru ztrácí,

jsme my tu zatím, co křičí k lidu:

Česť budiž práci, česť budiž práci!“

A znova píseň pod klenbou bouří,

ozvěnou sterou nazpět se vrací:

„Česť budiž práci, česť budiž práci.“

V tribuně dělník zamával rukou,

pot se mu s čela ručejem roní.

„Slyšíte, braši,“ zvolal tu táhle,

„jak stroje sem až píseň svou zvoní?

„Slyšíte jásot: Česť budiž práci,

slyšíte hlahol, slyšíte druzi?“

V tom povstal vážně úředník z křesla

a velel přísně: Rozpouštím schůzi.