Dělnická.

Jsem český dělník, dělník Čech

a znám a vítán v krajích všech;

kde síla jiných chábne již,

tam rekovně já zvednu tíž –

nebť česká ruka, česká pěst

ta dělá všemu světu čest.

Já pracovat a zpívat znám,

žeť plesá nad mnou Pán Bůh sám

a posměchu a vzdoru v zmar

sám dává mému dílu zdar.

Mne práce žádná neleká,

a byť k ní cesta daleká.

Co rámě české zdělalo,

to dlouhé věky přečkalo,

co zbudoval praotec Čech,

to pevně stálo v dobách všech

a vnuk jeho co vystaví,

to vlast i národ oslaví.

Ač dělník jsem a chuďas jen,

přec doma chci být svoboden;

jeť milejší mi chudoba,

než bídná, mrzká poroba,

a proto největší můj vrah,

kdo v otroctví mne šlape pach.

Svou vlast já nad vše miluji,

jí život svůj já věnuji,

jí přeju v každý okamžik

jen volnost, mír a blaha znik,

a kdoby mi ji hanět chtěl,

ten pravdu by se dozvěděl!

Jsem hrdý na svůj český rod

a cizých neznám měr ni mod,

kdo jazyk můj mi hanobí,

ten rve mi duše útroby;

jsem český dělník, dělník Čech

a to až na poslední vzdech.

Co započali otcové,

to dokonají synové

a ti-li zemdlí docela,

pak potomstvo to dodělá

i bude stát předc jednou sám

té naší budoucnosti chrám!

Jen svorně k bratru bratr stůj,

a v dobrém všem jej podporuj,

jen páže k páži již se druž

a svaté naší věci služ,

nechť jedna mysl, jeden duch

nás ve bratrský pojí kruh.

Bůh žehnej české práci již

a znik a zdar nám uděliž,

by po tak dlouhém trápení

nám vzešlo světlo spasení

a ubohá ta naše vlast

nalezla volnost, mír a slast!